Jan Šimsa
(2. 10. 1929 Praha – 5. 4. 2016 Brno)
Jan Šimsa byl evangelický farář, disident, chartista. Jeho otec, Jaroslav Šimsa, je znám jako sekretář Ymky (křesťanského sdružení mladých), náčelník Ligy lesní moudrosti (Woodcraftu), pracovník v archivu T. G. Masaryka. Za 2. sv. války byl Šimsa st. kvůli odbojové činnosti zavřen, v koncentračním táboře Dachau pak zemřel.
Jan Šimsa se díky Lize lesní moudrosti dostal do kontaktu s Přemyslem Pittrem (organizátorem pomoci chudým dětem a poválečným sirotkům), pomáhal mu a část archivu po Pittrovi pak vlastnil. Celoživotně se podílel na akcích pro mládež. Roku 1952 ukončil studia teologie na Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze. Hlásil se k myšlenkám teologa Dietricha Bonhoeffera a filozofa Emanuela Rádla. Už v mládí byl lámán ke spolupráci s StB, nikdy ji ale nepodepsal. Na vojně byl beze zbraně zařazen k Pomocným technickým praporům (PTP). Působil jako duchovní na několika místech, nejvíce v Klášteře nad Dědinou a v Prosetíně na Vysočině. Za normalizace v roce 1973 ztratil státní souhlas k výkonu duchovenské služby, opakovaně byl vyslýchán. Po přestěhování do Brna pracoval jako skladník. Byl jedním z prvosignatářů Charty 77 v Brně. Organizoval doma bytové semináře. Podílel se na činnosti brněnského M-klubu (u Boženy Komárkové). Při domovní prohlídce v roce 1978 došlo při obraně Šimsovy ženy k potyčce s příslušníkem StB. Šimsa byl odsouzen na osm měsíců do vězení. V roce 1989 se angažoval v brněnském Občanském fóru. Po revoluci spoluzakládal ČSSD v Brně, obnovoval i činnost Ymky, Ligy lesní moudrosti a Masarykovy společnosti. Od prezidenta Václava Havla získal za svoji činnost Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Je spoluautorem knihy Jaroslav Šimsa: Úzkost a naděje: Dopisy, sny, události 1940–1945, dále Vážený pane Mikule. Dopisy 1967/1988 (korespondence s Ludvíkem Vaculíkem), o Šimsově životě a díle pojednává kniha Dlouhý běh Jana Šimsy (uspořádáno Milenou Šimsovou), o jeho otci zase publikace Svět Jaroslava Šimsy ad.
Fond Jana Šimsy obsahuje především korespondenci vztahující se k jeho výše uvedeným životním okolnostem. Zabírá tak Pittrovo působení u nás, rok 1968, normalizaci, Chartu 77, teologické diskuze, věznění, sametovou revoluci ad. Velkou část tvoří osobní korespondence, která je dokladem tehdejší doby (myšlení, kultury, života). Do korespondence jsou zahrnuty i dopisy jeho ženy, Mileny Šimsové. Tato vystudovaná archivářka a historička pečovala o archiv svého muže a sdílela s ním jeho životní osudy i boje, nakonec fond částečně uspořádala a předala ODKAZu. Stalo se tak na podzim 2019.
Psací stroj Mileny Šimsové.
Dopis filozofa a mluvčího Charty Jana Patočky z roku 1977. Věnuje se Chartě 77, následným výslechům.
Sirotci. Foto poválečných dětí navrácených z koncentračního tábora Terezín. Přemysl Pitter organizoval pomoc, Šimsův otec byl před válkou jeho spolupracovník.
Rok 1968. Okupace Československa, apel evangelíků na uznání afrického státu Biafra.
Petice okruhu kolem Václava Havla Několik vět (rok 1989) s dvěma podpisy.
Dopis Ludvíka Vaculíka pro Jana Šimsu. Pobídka k napsání fejetonu a pozvání do Dobřichovic.
Soukromý samizdat básnické sbírky Jana Šimsy – Dlasci nezpívají. Tvorba z roku 1948-1952. Věnováno synovi Jiřímu.
Titulní list Šimsovy básnické sbírky.
22. 11. 1989. Studenti bohoslovecké fakulty v Litoměřicích a kardinál František Tomášek. Prohlášení o podpoře listopadových změn, výzva k modlitbám.
23. 8. 1968. Koncept prohlášení prosetínských občanů k odchodu sovětských vojsk (těsně po okupaci) a propuštění internovaných představitelů státu.
