Věznice Uherské Hradiště

Věznice a její osudy do roku 1948

Věznice v Uherském Hradišti vděčí za svůj vznik změně územní správy, ke které došlo v druhé polovině 19. století. Rozhodnutí o její výstavbě padlo v roce 1880, ale v té době ještě nebylo jasné, jestli věznice nebude v Kroměříži. Volba nakonec padla na Uherské Hradiště, protože město nabídlo nejen pozemky, ale i finanční příspěvek. Stavět se začalo až jedenáct let poté v roce 1891. Hlavním dodavatelem stavebních prací byla firma Wenzel Nekvasil z Prahy. Stavba byla dokončena v roce 1897 a stála téměř 700 tisíc zlatých. Jednalo se ovšem v té době o ucelený justiční areál, včetně justičního paláce a věznice s kaplí a zahradou. Tato původní koncepce je dnes již minulostí, protože justiční palác jako takový dnes slouží potřebám Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti. Ve věznici bylo 94 cel, z toho 49 samovazebných a 45 společných. Věznice byla určena asi pro 300 vězňů, maximální počet uvězněných dosahoval 550 osob.

V počátečním období fungování věznice je dokumentováno několik útěků vězňů (ten vůbec první se uskutečnil v červenci 1900, nejvíc jich proběhlo v roce 1919) a neúspěšných pokusů o ně. Za zmínku jistě stojí i pokus o vzpouru, který 9. června 1919 vyvolali uvěznění příslušníci československých legií z Itálie, kteří se pokusili přepadnout a odzbrojit dozorce z vojenské stráže při kontrole vězňů. Dva z nich byli smrtelně postřeleni a vzpoura tak byla v zárodku potlačena.

V době první republiky sloužila věznice krajského soudu v Uherském Hradišti výhradně pro pachatele kriminálních zločinů, s jedinou výjimkou uvěznění účastníků levicového puče v prosinci 1920 (tzv. prosincová generální stávka 1920).

Stejnou úlohu plnila věznice i po příchodu německých okupantů a zřízení protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. Do plánů na další využití se ovšem ihned zapojila německá tajná státní policie (GESTAPO), které do budovy převáželo zatčené osoby a podle potřeby je umisťovalo do volných cel.

Od června 1940 začalo gestapo využívat objekt krajské věznice, v níž převzalo celé samovazební oddělení a část oddělení společné vazby v II. poschodí věznice. Většina politických vězňů byla umisťována do tzv. zajišťovací vazby a odtud po několika dnech či týdnech vedla jejich další cesta do Kounicových kolejí v Brně, k německému Lidovému soudu v Breslau či rovnou do některého z koncentračních táborů na území nacistického Německa a okupované Evropy. Krajskou věznicí prošli za celou dobu války všichni zatčení tzv. „nepřátelé Říše“ z Uherskohradišťska.

Po skončení druhé světové války byla krajská věznice využívána také pro vyšetřovance z řad nacistických zločinců, domácích zrádců a jejich pomahačů, kteří byli souzeni v rámci nově ustavených mimořádných lidových soudů na základě tzv. retribučních dekretů prezidenta republiky. Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti zasedal od 8. srpna 1945 a za dobu svého trvání (definitivně skončil k 23. prosinci 1948) projednal téměř 1300 případů obžaloby a vynesl takřka 800 rozsudků. Celkem 46 osob obdrželo trest smrti a minimálně 12 z nich bylo popraveno oběšením na nádvoří věznice krajského soudu v Uherském Hradišti.
 

Věznice a vyšetřovna StB po únoru 1948

1. „Nový pořádek“

Od převzetí moci komunisty v únoru 1948 sílil tlak na to, aby Státní bezpečnost převzala vyšetřování toho druhu trestné činnosti, který považovala za klíčový ze svého hlediska. Později byly tyto činy charakterizovány v zákonu na ochranu republiky č. 231/1948 Sb., přijatém 6. 10. 1948. Zákon se stal jedním ze symbolů justiční zvůle.

Byly vytvářeny podmínky, aby se umenšila role vyšetřujících soudců a naopak zvýšila moc vyšetřujících orgánů StB. Ta potřebovala kontrolovat celý proces vyšetřování až do soudního jednání. Nový trestní řád umožnil výkon vazby u vyšetřovatele. Současně se změnou systému bylo třeba změnit praktickou organizaci vězenství v celé zemi. V červenci 1948 vydalo První oddělení ústředny StB podřízeným úřadovnám pokyn, aby začaly zřizovat státněbezpečnostní oddělení ve stávajících věznicích.

Historik Prokop Tomek (v knize Dvě studie o československém vězeňství 1948-1989, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2000) uvádí, že ve Zlínském kraji se již v druhé polovině roku 1948 nacházelo:

• Oblastní úřadovna Státní bezpečnosti (OStB) Uherské Hradiště: II. poschodí (18 cel) ve věznici Krajského soudu
• Pobočka oblastní úřadovny Státní bezpečnosti (POStB) Zlín: 3 cely ve věznici okresního soudu.

Dále bylo po třech celách ve Vsetíně, Novém Jičíně.
 

2. Hradiště jako centrum represe na Zlínsku

V Uherském Hradišti se věznice StB vyčlenila z části věznice, která se nacházela v bloku směrem do zahrady, který později býval označován jako blok samotek.

V „hlášení o poloze a stavu vyšetřovací věznice“ ze dne 28. 9. 1951 se uvádí toto: „Vyšetřovací věznice KVStB Uherské Hradiště jest umístěna v budově krajské soudní věznice. Je to samostatná část budovy spojená v prvním a druhém poschodí průchody s hlavní krajskou soudní věznicí. Průchody jsou přehrazeny katry a dveřmi,“ (v původním textu uvedeno: dveřmy). „Jest umístěna za hlavním katrem soudní budovy. Kolem vyšetřovací věznice jest dvůr a zahrada, kterou využívá velitelství SVS. Dvůr i zahrada s vyšetřující věznicí je chráněna zdí 4,5 metrů vysokou. Budova vyšetřující věznice není viditelná zvenčí a to jak ze státní silnice, tak z průchodu kolem věznice, který jest na opačné straně silnice. Vyšetřovací věznice má svůj vlastní vchod do dvora i věznice.“

Z výše uvedeného plyne, že je popisován stav v době před přestavbou do současné podoby věznice. Křídlo samotek totiž bylo spojeno s hlavní budovou pouze dvěma průchody (mostky) nad sebou, což je současnou dispozicí a přístavbami překryto a toto původní řešení není na první pohled viditelné.

Co se týká vybavení, je uváděno následující: „Cely jsou rozměru 2x4m, výška 3,5 m. Každá cela jest opatřena jedním oknem, bez ventilačky. Vnitřní výplň okna jest z nerozbitného skla. Uzavírání oken se provádělo závěsnými háky, což bylo odstraněno, nyní se provádí klíčem. Dveře cely jsou dřevěné, které se otvírají a zavírají klíčem a jsou opatřeny zástrčkou.“

Dále se uvádí, že ve dveřích jsou okénka na vydávání stravy. Podlahy jsou dřevěné, až na jednu výjimku v přízemí a na celách nejsou splachovací záchody ani vodovody. „Vyšetřovací věznice StB je složena z přízemí, prvního a druhého poschodí a středem jest viditelnost z přízemí až do druhého poschodí. Střed poschodí je opatřen síťovaným pletivem.“

Což odpovídá vzpomínkám vězňů. Například Anna Hónová vzpomínala, že uprostřed byly natažené dráty, kde se věšelo prádlo. Ve věznici StB bylo možné umístit 100 až 200 vězňů.

Zde je opět rozdíl oproti současnému stavu, někdejší věznice StB změnila podobu a stropy byly dobetonovány železobetonovými deskami. Zmizela hala přes dvě patra.

V přízemí bylo pět cel pro vyšetřovance šest používali příslušníci k výslechům. Dvě sloužily jako kanceláře a jedna jako sklad. Tři cely byly přeměněny na kotelnu a jedna na umývárnu.

V prvním patře bylo osmnáct cel, z nich jedna sloužila jako strážnice. Ve druhém patře taktéž, ale jedna cela sloužila pro vězně z hlavní věznice, kteří uklízeli ve věznici StB.

Stav příslušníků je podle této zprávy 14 včetně velitele. Později se počet ovšem zvyšoval.
 

3. KV STB a vila Franklovka

Velitelem Krajského velitelství StB (KVStB) Gottwaldov (nový název Zlína), které mělo krycí označení 522 – A se stal Ludvík Hlavačka, ve funkci je již 1. ledna 1949. Později jej ještě vystřídají Milan Moučka a Antonín Prokeš, ale Ludvík Hlavačka i vzhledem k další strmé kariéře v čele nově vzniklé Pohraniční stráže se stane zřejmě nejvýraznější postavou spojenou s řadou nezákonností a represí po celou dobu své kariéry.

Sídlo KVStB se nacházelo v bývalé vile, která prošla za okupace arizací a nacházela se poblíž centra města. Vila zvaná Franklovka sloužila jako místo pro konspirační vězení a v podkroví se nacházela místnost, v níž se mučilo elektrickým proudem. Konspirační cely se nacházely v suterénu. V současnosti patří vila stejně jako budova bývalého soudu Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Dne 4. 10. byla na budovu umístěna pamětní deska.

Jak byla vila v té době uspořádána přesně popsala pamětnice Vlasta Černá, nahrávka s popisem a jejím vyprávěním je k dispozici MZM.

Od vyšetřovatelů se očekávala oddanost režimu, poslušnost a jistá bezohlednost. Tři z nich (Alois Grebeníček, Ludvík Hlavačka a Vladimír Zavadilík) stanuli po roce 1989 před soudem za mučení vězňů, odsouzen byl ovšem jen Zavadilík k podmíněnému trestu, zbylí dva se opakovaně omlouvali z jednání pro zdravotní důvody až do smrti. Z dalších vyšetřovatelů uveďme: Augustina Blechu (který později o své minulosti dobrovolně podal svědectví), Aloise Čáně, Leopolda Loveckého, Jana Marečka, Jaroslava Turečka, Vincence Šimčáka. Jejich jména se objevují ve vzpomínkách vězňů, ale také v interních materiálech MV, které na popud soudce Jaroslava Horňanského šetřilo podezření na nezákonné praktiky vůči vězňům. Především se jednalo o mučení elektrickým proudem, které se provádělo v Hradišti, jednou byl stroj vyvezen do Vsetína, do budovy zámku, kde byli mučeni členové organizace Orel zatčení na Vsetínsku.
 

A jak to bylo dál...

Věznice krajského soudu v Uherském Hradišti sloužila svému účelu do roku 1960, kdy došlo k reformě veřejné správy. Ministerstvo spravedlnosti reagovalo na zákon č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, na jehož základě byl zrušen Gottwaldovský kraj a z větší části byl včleněn do Jihomoravského kraje se správním centrem v Brně. Nařízení Ministerstva spravedlnosti č. 41/1960 přizpůsobilo justiční organizaci této změně, a tak byl krajský soud k 1. 4. 1960 zrušen a přenesen do Brna.

Objekt věznice po jejím zrušení využívalo Okresní oddělení Sboru národní bezpečnosti jako kancelářské prostory (29 místností) a další místnosti sloužily jako skladiště pro potřeby Vnitřní stráže ministerstva vnitra. Brzy se však ukázalo, že podlahy objektu nemají potřebnou nosnost, takže jsou nevhodné především s ohledem na použití strojů na přepravu materiálu. Proto Vnitřní stráž přestala objekt věznice využívat. V budově zrušeného krajského soudu sídlily tři instituce, a to okresní soud, okresní prokuratura a státní notářství.

Návrh na využití objektů věznice a soudu iniciovala Komise obrany Okresního výboru KSČ v roce 1964, především s ohledem na potřeby Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti. Podle návrhu komise mělo dojít k velké výměně – veškeré aktivity uměleckoprůmyslové školy se měly soustředit do prostor věznice a justičního paláce, čímž by se uvolnilo druhé patro ONV a sem by přesídlily okresní soud, prokuratura a notářství. Ambiciózní plán byl nakonec realizován jen částečně. Došlo k přemístění justičních orgánů a soustředění aktivit uměleckoprůmyslové školy do budovy někdejšího krajského úřadu. Samotná věznice však nedošla nového využití. I nadále byla využívána pouze jako skladiště Sboru nápravné výchovy ČSR, a ačkoliv byly na počátku 70. let prostory shledány jako nevyhovující, sklad zde fungoval až do roku 1978.

V návaznosti na „Konečnou studii urbanistického centra Uherského Hradiště“ z února 1980 přišel opět na pořad dne areál věznice. Plán na jeho využití spočíval v přestavbě na Dům služeb, který byl od roku 1949 v bývalé jezuitské koleji. Podle dochované dokumentace šlo o dlouhodobý projekt, neboť se zahájením (pře)stavby se počítalo až na konci roku 1984. Ani tato proměna se nerealizovala; důvodem byly zřejmě vysoké finanční nároky na přestavbu.

Po změně politického režimu bylo třeba se vypořádat s řadou akutnějších úkolů, a tak na řešení situace věznice nezbývalo příliš sil. Na začátku 90. let vlastnilo objekt věznice město, které ji roku 1994 odprodalo Vězeňské službě ČR pod příslibem přeměny areálu na vazební věznici s okresním soudem a státním zastupitelstvím. Projekt nebyl realizován ani pod novým správcem, kterým se roku 2002 stal okresní soud. V roce 2006 ministerstvo spravedlnosti rozhodlo o nepotřebnosti objektu a v následujícím roce začala série jednání ministra Jiřího Pospíšila s hejtmanem Zlínského kraje Liborem Lukášem a starostou města Liborem Karáskem o převodu na město Uherské Hradiště. Město bylo v té době ochotno přistoupit pouze na bezplatný převod majetku. To podpořili i senátoři Antonín Seďa a Jaroslav Plachý, kteří se na začátku roku 2010 neúspěšně pokusili prosadit jednorázový zákon o bezúplatném převodu věznice. V červnu téhož roku však okresní soud pod hrozbou povodní přesunul do věznice část svých archiválií, čímž padla podmínka nepotřebnosti objektu. Další jednání mezi městem zastoupeným starostou Stanislavem Blahou a státními institucemi proběhla až v roce 2015 a vyústila v podpis Memoranda o spolupráci ve věci budoucího využití areálu bývalé věznice v Uherském Hradišti (2016).
 

Polistopadové účtování

Dne 12. února 1997 byla okresnímu soudu v Uherském Hradišti doručena obžaloba proti třem dosud žijícím bývalým vyšetřovatelům StB v Uherském Hradišti. Jednalo se o bývalého podporučíka SNB Aloise Grebeníčka, generálmajora SNB Ludvíka Hlavačku a kapitána SNB Vladimíra Zavadilíka. Nejvýznamější byl pochopitelně Hlavačka, který čelil navíc podezření z dalších trestných činů, které se vztahovaly k jeho pozdějšímu působení v čele tehdejší Pohraniční stráže. Obžaloba všechny tři vinila z ublížení na zdraví, tedy z mučení a násilí na politických vězních v Uherském Hradišti.

Neschopnost polistopadové justice dostat obžalované k řádnému soudu se stala následně terčem kritiky veřejnosti a příčinou mnoha rozčarování ze způsobu, jakým se česká společnost vypořádávala s totalitní minulostí. Hlavačka a Grebeníček se soudním jednání po celý zbytek svých životů úspěšně vyhýbali. Grebeníček umírá v roce 2003, Hlavačka o dva roky později. Jediným potrestaným se stal Vladimír Zavadilík, odsouzený v roce 2003, který se jako jediný za své jednání politickým vězňům omluvil.

Národní památník Věznice v Uherském Hradišti

Plánovaný projekt památníku není možné vnímat pouze jako expozici, která bude mapovat dějiny věznice se zaměřením na období totalit s důrazem na dobu přelomu čtyřicátých a padesátých let, ale jako centrum, která v sobě obsáhne několik funkcí: memoriální, expoziční, kulturní, edukační a také badatelskou. Jejich propojením pak vznikne „institut“ Národního památníku, který bude důležitým společenským centrem nejenom v jihomoravském regionu, ale svým významem bude přesahovat jeho hranice minimálně ve středoevropském kontextu. Zásadní premisou v plánovaném pojetí Památníku je zásada, že to, co dělá Památník jedinečný, je jeho samotná historie a ukotvenost v regionu. To mu dává jednoznačný smysl a význam. Současně ale platí, že vše, co se zde odehrávalo v období let nesvobody, má široký nejenom historický, ale i morální a etický přesah. Tím budovaný Památník přesahuje nejenom hranice regionu, ale i České republiky. A jeho náplň tak získává jasný nadregionální smysl.
 

1. Východiska pro expozici

Jsou dána Memorandem o spolupráci ve věci budoucího využití areálu bývalé věznice v Uherském Hradišti. Memorandum bylo uzavřeno dne 27. května 2016.

V preambuli je uvedeno: „Vzhledem k tomu, že areál bývalé věznice v Uherském Hradišti je zcela jedinečné místo, dotknuté obrovským lidským utrpením a bolestí, což podtrhuje jeho téměř autentická podoba ze 60. let minulého století, panuje mezi stranami memoranda shoda o společném úsilí za zachování části věznice a jejího využití jako tzv. muzea totality.“

Důležité je prostorové vymezení vězeňského areálu, který bude mít více uživatelů. Pro účely památníku a muzea budou především sloužit kaple, blok samotek a vnitřní (zadní) nádvoří.
 

2. Zaměření expozice

Těžištěm je období přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy se ve věznici odehrávaly represálie, které se staly navždy mementem. Jak mírou násilí, tak jejím i jejím rozsahem. Uherské Hradiště hrálo klíčovou roli především při „likvidaci“ kulturně-sportovní organizace Orel a také největší odbojové skupiny Světlana. Na nádvoří bylo popraveno pět politických vězňů, další byli popravení jinde a další odsouzení z regionu jihovýchodní Moravy zemřeli ve výkonu trestu na různých místech v tehdejším Československu. Expozice má ambici nabídnout důstojnou připomínkou všech těchto obětí.

V této hlavní části expozice pracují autoři s dvěma liniemi: Osudy politických vězňů mají připomenout Příběhy slz.

Zatímco represivní aparát a jeho představitele představí Cestopis zla.

Filozofie přístupu k tématu je dána tímto citátem Jána Langoše:
„Musíme najít odvahu odhalit pravdu zdokumentovanou v lidských osudech, odvahu nést odpovědnost za vlastní osud...“

Expozice tak nabídne co nejpřesnější připomínky konkrétních osobností, do jejichž osudů zasáhla věznice v Uherském Hradišti. 

Hlavním exponátem je ovšem samotná budova. Její podstatná část, zvaná dnes „samotky“, byla v uvedeném období věznicí StB.

Dalším významným prostorem je kaple, která bude vybízet k přemítání nad otázkami světské a Boží spravedlnosti.

Na zadním vnitřním nádvoří by měl být umístěn památník na místě bývalého popraviště. Předběžně s účastí na návrhu památníku souhlasil sochař Otmar Oliva, který sám byl politickým vězněm.

Součástí bude také představení takzvané Franklovky, která se nachází mimo areál věznice.

Expozice nabídne mimo klíčové období také pohled na historii vzniku vězeňského areálu jako takového a dění v něm po celou dobu jeho existence.

Zcela samostatnou kapitolou bude role věznice za Druhé světové války. V té době se totiž stala pro mnohé přestupní stanicí do brněnských Kounicových kolejí.

Expozice se také bude věnovat poválečnému období a době, kdy už areál svému původnímu účelu nesloužil.
 

3. Polistopadová (ne)spravedlnost

Součástí expozice bude také pohled na polistopadové účtování, které bylo mnohými vnímáno jako selhání české justice. Naopak události padesátých let v souvislosti s věznicí byly silně reflektovány v umění; v dramatické tvorbě či publicistice...