Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století

předcházející kapitola | následující kapitola

Na počátku 20. století připomínala Evropa sud střelného prachu se zapáleným doutnákem. Pod rouškou zdánlivého klidu dosáhly rozpory mezi předními evropskými mocnostmi maximální míry. Francie se sotva vzpamatovala z nedávno skončené Dreyfusovy aféry, kdy vlna nenávisti a antisemitismu rozdělila celou společnost, ale stále více toužila pomstít se Německu za porážku a ponížení z roku 1871. Na druhé straně se císař Vilém II. utvrzoval v přesvědčení, že Velká Británie s Francií osnují spiknutí proti Německu, které přitom mělo být, jak sám věřil, předurčeno k dominantnímu postavení ve světě. Zaslepen velmocenskými ambicemi a sny o nadřazenosti německého národa připravoval útočné plány proti svým domnělým i skutečným nepřátelům. Rozpory mezi evropskými státy, rozdělenými do dvou obranných bloků: Trojspolku (Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie) a Dohody (Velká Británie, Francie, Rusko) vyvrcholily v létě 1914. Tou příčinou, která nakonec zažehla plamen Velké války, se stal atentát na rakouského následníka trůnu arcivévodu Františka d´Este v bosenském Sarajevu. Jak kdysi předpověděl pruský kancléř Bismarck, ozbrojený konflikt rozpoutalo „… nějaké zatracené bláznovství na Balkáně“.

Sarajevské výstřely studenta Gavrila Principa navždy změnily běh dějin a tvář světa. Habsburská monarchie se rozhodla ke konečnému řešení „srbského problému“, tak jako učinila již v roce 1908 v případě Bosny a Hercegoviny. Přesně měsíc po atentátu rakouský císař František Josef I. vyhlásil válku Srbsku. Rusko, jako tradiční srbský spojenec, začalo mobilizovat, což vyvolalo odezvu Německa, které mu vyhlásilo válku dne 1. srpna 1914. O dva dny později bylo vyhlášeno nepřátelství rovněž Francii. Dalšího dne se na stranu Francie a Ruska připojila Velká Británie. Nakonec získala válka celosvětový charakter, zapojilo se do ní 36 států.  Za čtyři roky si do té doby nejhorší konflikt lidských dějin vyžádal téměř 10 milionů životů vojáků, 7 milionů osob z řad civilního obyvatelstva (v důsledku válečných operací, ale také epidemií a podvýživy), nesmírné materiální škody a obrovský morální šok celé generace. Ještě neutichly zbraně na frontách, ale světem se začala valit další ničivá pohroma v podobě pandemie španělské chřipky. Mezi lety 1918 – 1920 jí podle odhadů padlo za oběť 50 až 100 milionů lidí.

První světová válka způsobila rovněž geopolitické zemětřesení. Zanikly čtyři mocné říše a na mapě Evropy se objevila řada nových států. Na sklonku roku 1918 se po sérii porážek německých a rakousko-uherských vojsk zhroutila habsburská monarchie a na jejích troskách vzniklo také Československo. K jeho vytvoření a vysoké prestiži mezi vítěznými mocnostmi přispěly i dobrovolnické útvary Čechů a Slováků, bojujících po boku Spojenců. Jejich jádrem byly již od srpna 1914 krajanské spolky v carském Rusku a ve Francii, ale největší a rozhodující podíl měli čeští a slovenští vojáci rakousko-uherské armády, kteří padli do zajetí. Oni se stali hlavní součástí československých legií v Rusku, Srbsku, ve Francii a Itálii. Celkem bojovalo na frontách 1. světové války přes 90 000 legionářů a více než 5 000 jich padlo. Byli to první vojáci státu, který se teprve rodil. Samostatná republika v té době existovala jen v srdcích těchto dobrovolníků, kteří se hlásili do boje za osvobození svého národa z područí Rakouska-Uherska. V duchu sokolských tradic a s ideály humanismu tito vojáci bojovali a umírali. První československý prezident T. G. Masaryk na slavnostním shromáždění k 10. výročí vzniku České družiny a Roty Nazdar v roce 1924 řekl: „… byli to muži, kteří pochopili dějinný význam zápasu o spravedlivější uspořádání světa.“