Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století

následující kapitola

Je tomu už pěkných pár desetiletí, kdy se Evropou prohnala jedna z revolučních bouří. V letech 1848–1849 zasáhla i české země, tvořící tehdy součást habsburské monarchie, mnohonárodnostního státu, který ani neměl vlastní jméno. Pro zmíněnou říši to byla krize systému a konec celé jedné dějinné epochy. Zjednodušeně hovoříme o pádu feudalismu a s ním o konci absolutistického státu, odstranění privilegií šlechty a osvobození lidových vrstev z poddanských povinností.

Staré bylo nahrazeno novým: vzniká občanská společnost, jejímž projevem byl stát, v němž práva a povinnosti obyvatel byly definovány ústavou. Cestou voleb a činností parlamentu měly mít masy obyvatel podíl na správě věcí veřejných, na řízení státu a utváření jeho politiky. Historickými trendy nově se utvářející společnosti, která je zároveň produkovala, byly liberalismus, industrializace, byrokratizace, politizace a nacionalizace. V pozadí však byla stále přítomná idea císaře Františka Josefa I., který od příchodu na trůn snil o jednotné, centralizované a germanizované monarchii, aniž přitom více uvažoval nad narůstajícími politickými a národnostními problémy v různých místech své říše

Zásadními milníky vývoje společnosti do vypuknutí první světové války bylo období Bachova neoabsolutismu (cca 1851–1859), prohraná válka v Itálii (1859), únorová ústava z r. 1861 včetně obnovení zemských zřízení a volebních řádů, prusko–rakouská válka v r. 1866 a návazné vyrovnání s Maďary (1867), kdy vznikl vlastně nový stát, zvaný Rakousko–Uhersko. V rámci jeho první části, zvané též Předlitavsko, se pak odehrával vývoj Čech, Moravy i Slezska.

Následující téměř půlstoletí bylo obdobím relativního klidu a prosperity monarchie. Utvářela se novodobá občanská společnost s dosud nevídanou mírou demokratismu, kdy rozhodujícím činitelem měl být občan, plně uplatňující ale i plnící svá práva, definovaná v rámci ústavního a politického systému, kdy se utváří státní, zemská a komunální politika a s ní spojená a propojená moc zákonodárná, výkonná a soudní, resp. její instituce. Vše mělo mít své místo, vše mělo podléhat řádu a pořádku. Řadový občan byl jednak předmětem této politiky, jednak ji prožíval a spoluutvářel na základě zaručených občanských práv, včetně svobody tisku, shromažďování a spolkové činnosti, která nabyla masového rozsahu a forem. Otevřel se prostor pro vznik a rozvoj politických stran a politický i nepolitický tisk, mající stále větší vliv na vznik a rozvoj veřejného mínění. Docházelo k nebývalému rozvoji školství, měnily se podmínky pro náboženský život a uskutečnění svobody vyznání.

Ruku v ruce s rozvojem občanské společnosti šel přes dílčí výkyvy i rozvoj hospodářství, dopravních systémů (železnice, automobilismus) a komunikací nebo moderních spojovacích prostředků, jako byl telegraf a telefon. Stále více se prosazovala elektrická energie, ať už sloužící k osvětlení domácností nebo pohonu strojů. Objevila se první letadla. Nebývalé okouzlení všech vrstev společnosti pak přinesla kinematografie. Vývojem procházela rovněž kultura, která posléze dospěla k vytvoření jedinečného výtvarného stylu, secese.

Český národ, na přelomu 18. a 19. století zdánlivě zapomenutý a dle některých i odsouzený k zániku, dospěl během tzv. dlouhého století v národ moderní s rozvinutou kulturou a školstvím, národ, který vykročil k mohutné industrializaci českých zemí, národ, který měl vlastní Národní divadlo i Akademii věd a umění, národ, který se politicky i národnostně domáhal stejných práv a pozic, jako měli dosud vládnoucí Němci, případně Maďaři. První roky 20. století byly jen pokračováním desetiletí předchozích. Zdánlivě nekončící období prosperity, klidu a míru jako by nikdy nemělo skončit. Symbolem kontinuity byla zejména osobnost císaře Františka Josefa I., který svou dlouhou vládou a dynastickým kultem byl paradoxně tím největším pojítkem mezi stále více rozhádanými národy monarchie.