Knihtiskařský lis

Zpět na seznam témat

Jiří Dufka

Knihtiskařský lis představoval od pozdního středověku až do poloviny 19. století nejdůležitější pracovní nástroj tiskařů a svým způsobem i symbol jejich řemesla. Zjednodušený papírenský lis byl už před vynálezem knihtisku využíván k výrobě dřevořezových jednolistových obrazů a blokových knih, jejichž celé strany byly tištěny z jedné rozměrné formy. Adaptace lisu pro tiskárenské účely se přímo nabízela – oba stroje totiž pracovaly se shodně velkým archem papíru.

Gutenbergův tisk na tento předstupeň plynule navázal a dosavadní způsob tisku jen mírně upravil. Princip byl jednoduchý. Tisková forma sestavená sazečem se upevnila na desku a pomocí tamponů potřela tiskařskou černí. Do připojeného rámu se upevnil navlhčený papír, přiklopil se na začerněnou formu a vsunul do lisu. Utažení lisu vytvořilo tlak, který umožnil otištění textu. Barva se nechala zaschnout a mohlo se pokračovat v tisku rubové strany.

Z jednoho tiskového archu byly tištěny zpravidla dvě písně o osmi listech, nebo čtyři písně o čtyřech listech (listy byly potištěny z obou stran). Většina tisků totiž měla tzv. šestnácterkový formát, což znamená, že arch (který býval vždy zhruba stejně velký) byl přeložen tak, aby z něj vzniklo šestnáct listů knihy. Od poloviny 19. století začaly převažovat písně v dvojnásobném, tedy osmerkovém formátu, ve kterém je tištěn i připojený příklad nerozřezaného archu. Byly z něj vytištěny dvě různé písně, každá ve dvou exemplářích o dvou listech. Celkem tedy osm oboustranně potištěných listů.

Vystavená replika knihtiskařského lisu vznikla teprve v roce 2019 v dílně Aleše Uherky pro výstavu pořádanou Regionálním muzeem v Litomyšli. Napodobuje stroje z počátku 16. století, na kterých mohli tisknout právě první litomyšlští tiskaři. Jeho výška je úctyhodných 2,4 metru.