Doba a místo vzniku hlaholice

• Napsal: Ivan Müller
• ISBN: 978-80-7028-449-0
• Rozsah: 88
• Formát: 168×240 mm
• Vazba: V2
• Datum vydání: dotisk

Text, který následuje, vznikal a zrál déle než padesát let. První náznaky o vznikání toho, co tu leží před čtenářem jako domyšlený celek, jsou dohledatelné v korespondenci Ivana Müllera z počátku osmdesátých let a vztahují se ke konci let šedesátých, kdy se jako mladý student nejprve seznámil s hlaholskou abecedou a naučil se ji prakticky používat, aby se pak v následujících letech s ní setkával znovu a znovu z pohledu jiných a dalších vědních disciplín, které musel studovat z titulu své profese znalce latinské paleografie a dějin středověké filozofie. Každé z těchto setkání s sebou přinášelo nové otazníky a rozpory, které unikaly (a unikají) tradiční paleoslavistice. Ivan Müller se tak postupně dostal ke klíčovým problémům počátku slovanského písma a vzdělanosti, aniž by opakoval tradiční cestu, po níž se ubíralo poznávání... i se všemi svými nezpozorovanými omyly a mylnými jistotami, zdánlivě ověřenými tradicí. V Müllerově korespondenci z poloviny let osmdesátých je již možno vyčíst přesvědčení, že nastal čas rozejít se s tradičním výkladem o vztahu mezi dvěma staroslovanskými abecedami, o soluňských bratrech jako zakladatelích slovanské vzdělanosti a zejména pak s jistotou o neomylnosti proslulého mnicha Chrabra jakožto jediného svědka v této kauze. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let již Ivan Müller, žádnou institucí a žádným plánem vědeckého výzkumu nepobízen, dospěl ke svému originálnímu vyřešení otázky o době vzniku hlaholice.

Veřejně je poprvé přednesl dne 7. září 1995 v Nitře na vědecké konferenci o počátcích slovanské vzdělanosti, k níž dala podnět tamní galerie v rámci svého tehdejšího ambiciózního slavistického programu. Měl jsem to štěstí být svědkem tohoto prvního Müllerova veřejného vystoupení na půdě slavistiky, a tedy i ohromení, které jeho přednáška vyvolala.

V dalších letech Müllerova teorie jen opakovala častý osud mnoha jiných zásadně nových postupů a výkladů ve všech oblastech vědeckého poznávání. Co je zásadně nové, bývá nepřijatelné pro aparát, vytvořený s předpokladem neotřesitelných jistot a automatických řešení. V daném případě k zapomnění přispěl i nezájem objevitele. Za léta, která od té události uplynula, Ivan Müller v trpělivé práci pomalu dovršuje své velké životní dílo, kritické editování traktátů Jana Wyclifa, anglického učitele Husova; dosavadními výsledky této práce si již dávno předtím, než se přiblížil cíli, zjednal světové uznání – nemluvě tu o jeho pedagogickém působení na vysokých školách v Praze a Ústí nad Labem. Neměl a nemá, jak píše, žádnou potřebu uznání jako paleoslavista.