O muzeu > Přehled oddělení > Oddělení dějin literatury > Rok s Liškou Bystrouškou: cesta do sbírek MZM po stopách svérázné průvodkyně / Září: Žena – věčná inspirace

O muzeu

 

Přihlaste se k odběru Newsletteru.
Zadejte Vaši e-mailovou adresu.

Editace registrace


OTEVÍRACÍ DOBA


VIRTUÁLNÍ MUZEUM


EXPONÁT MĚSÍCE


FOTOGALERIE

E-SHOP


VĚDECKÉ ČASOPISY


 Zřizovatel:


                      


 
 
       

Rok s Liškou Bystrouškou: cesta do sbírek MZM po stopách svérázné průvodkyně

Zpět na Oddělení dějin literatury MZM

Září: Žena – věčná inspirace

Autorská inspirace je tajemný fenomén a nikdy se nedopátráme všech podnětů, které tvoří podhoubí literárního díla; ostatně mnohdy si je jistě neuvědomuje ani sám autor. Každopádně je zajímavé a poněkud dobrodružné poodhalovat jednotlivé závoje autentických vlivů, momentálních událostí, zasutých vzpomínek... U Lišky Bystroušky ovšem jeden dílek známe bezpečně.

Říká se, že jadrná a barvitá mluva revírníka Bartoše byla inspirována dikcí Těsnohlídkova tchána Klementa Kutila. Jiné podněty objasnil Rudolf Těsnohlídek sám v článku Lidových novin: poslouchal, jak spolu hovoří lesní dělníci, znal mnohé hajné v té oblasti, potkával i předobrazy obchodníka drůbeží Harašty. Tak i titulní hrdinka jistě v sobě nese stopy mnohých dívek a žen, Těsnohlídkovi známých, či jen letmo zahlédnutých, ba - jak jsme viděli minule - i dobových módních typů. Ale víme také, že v době, kdy tento novinový románek psal, potkával a setkával se v Bílovicích nad Svitavou s mladou, pohlednou a energickou dívkou Marií Kandlerovou, dcerou lesního. Rodina se přestěhovala z Pozořic, kde žila v části zvané Jezera (jakže se jmenovala myslivna revírníka Bartoše? ano, Jezerská!) - na tuto souvislost upozornil ve své knize „Argonauti z Moravy“ Jindřich Uher a dodal další podrobnosti: znali se od války, jako členové Sokola a také pracovníci místní aprovizační komise (ta se starala o zásobování civilního obyvatelstva v době nedostatku potravin).

V době poválečné psal Rudolf Těsnohlídek básnickou sbírku „Den“ (vyšla roku 1923) a Marie (neboli Marienka, jinak také Mica) byla obdivovanou průvodkyní jejího vzniku: dílo je dedikováno „památce mrtvé“, tedy Kaji, a čteme vroucí verše, toužící po nalezení pevného životního bodu, vztahu, který bude oporou:

I půjdu cestou svou, jakž bylo usouzeno,
po polích dědovských, a blahořečím, úsměv na rtech svých,
že v stínu tvém jsem spočal, strome-ženo!

Až příliš často ovšem přicházelo zklamání:

Neb očí jasných hloubka ukazuje
mi výši nebes, jichž jsem nedostihl
na bludné pouti, která život sluje.


Marie básníka odmítla, počátkem 20. let se provdala za inženýra Heřmana Mayerhöfra a mnoho let s ním pak prožila v Brně, kde se stal správcem Kounicových kolejí: studenti na ni dlouho a vděčně vzpomínali jako na paní vlídnou a ochotnou. Svému manželovi byla pomocnicí i profesně, vyznala se v účetnictví. Manželé se této práci věnovali pouze deset let (1923-1932): pan Mayerhöfer byl totiž i vrchním komisařem knihovny Vysoké školy technické, a jak se škola rozšiřovala, práce přibývalo. Na paní Marii se později obracel Těsnohlídkův středoškolský spolužák, univerzitní profesor Albert Pražák, když sbíral materiál k umělcovu životopisu (bohužel nikdy nenapsanému). Brzy ovšem ovdověla, též syn a snacha odešli předčasně, a Marie Mayerhöfrová pak žila opět v Bílovicích, kde si na ni ti nejstarší dodnes vzpomenou. Ovšem pozor, nelze říci „dožila“ - toto trpné a pochmurné slovo se k ní vůbec nehodí! Až do vysokého věku (zemřela koncem 70. let) to byla žena činorodá, praktická a veselá. - Snad právě na ni myslel autor, když psal povídku „Polibek země“, závěrečnou prózu knihy „Paví oko“ (1922):

Prošla jsem seč Ráj a byla jsem na vyhlídce a potom jsem žlebem běžela k řece. Je tam už všude mnoho jara. Mně působívá jaro bolest. Mám z jara závrať. Poprvé jsem se dnes proto prohřešila. Hleďte, jakživa netrhám kvítí a dnes nesu ho plnou hrst.“ /.../ Jak je útlá její ruka! Její velké, hnědé oči obracejí se po jeho plachých a nesmělých. Je prostičká jako hlína dokypřovaná pluhy a drahá jako hrst plodné země.

Zhruba ve stejné době jako Marie se znovu oženil i Rudolf Těsnohlídek: s učitelkou Olgou, vzdělanou, temperamentní, umělecky založenou ženou (byla členkou Sboru moravských učitelek), tedy typově podobnou Kaje. Když později psal pro Moravské kolo spisovatelů svůj životopis, hovořil o Lišce Bystroušce jako o díle, jemuž vděčí za seznámení se svou nynější chotí.

Ano, umělecká inspirace je fenomén složitý a tajemný - a je jen dobře, nedovede-li čtenář rozplést její předivo dokonale. Alespoň něco z tajemství musí zůstat skryto.

Marie Kandlerová

Úvod pamětního fotografického alba věnovaného manželům Mayerhöfrovým na rozloučenou s Kounicovými kolejemi

Kounicovy koleje v Brně, v provozu od roku 1923

Jeden z děkovných dopisů

Olga, rozená Vasická

Báseň inspirovaná uměleckou zálibou manželky Olgy

Rudolf a Olga Těsnohlídkovi v polovině 20. let v Piešťanech

Bílovice nad Svitavou před Velkou válkou, pohlednice roku 1912 (Zdroj foto: Historické odd. MZM)

Další reklama Lidových novin z poloviny 30. let

Rok s Liškou Bystrouškou: cesta do sbírek MZM po stopách svérázné průvodkyně

Duben: Jak to začalo
Květen: Májový den Lišky Bystroušky. Lidové noviny v roce 1920
Červen: Než přišla Liška
Červenec: Literatura v novinách: román-fejeton a jiné
Srpen: Selanka? Útěšné a idylické čtení? Téměř dětská literatura? Nic není pravdě vzdálenější!
Září: Žena – věčná inspirace
► Říjen: Mnoho otců – Bystrouščina sláva aneb Jak stará je naše liška?

 
vyrobila www.omegedesign.cz