Navštivte nás > Památník Leoše Janáčka > Leoš Janáček: V životě a v práci

Navštivte nás

 

Kalendář akcí

Duben 2019
Po
Út
St
Čt
So
Ne
15
16
Úterý, 16.04.2019
17
19
20
21
22
23
24
Středa, 24.04.2019
25
26
27
28
29
30
Úterý, 30.04.2019

Vernisáž
Film
Univerzita třetího věku
Přednáška
Koncert
Ocenění
Benefice

http://barkassenfahrt.de/?drogerie=viagra-pfizer-kosten&51d=23 Přihlaste se k odběru Newsletteru.
Zadejte Vaši e-mailovou adresu.

Editace registrace

Leoš Janáček: V životě a v práci

follow url Leoš Janáček patří dnes k nejznámějším představitelům české hudby ve světě. Jeho dílo je nejen obdivováno, ale nutí k přemýšlení. Provokuje své posluchače kontrasty námětových oblastí i celým svým tvůrčím vývojem, v němž brzy překročil hranici tradičního myšlení a ustálených představ o hudební tvorbě. Našel svůj "hudební výraz ve skladbě", kterému se dnes obdivuje celý svět a dospěl v něm k nenapodobitelné originalitě. V jeho hudbě zní život se všemi jeho krásami a podivnostmi, zlem a dobrem, smutkem, radostí, soucitem, bojem i smířením, jeho hudba zní láskou k člověku.

Narodil se 3. července 1854 v Hukvaldech u Příbora, v malé osadě pod zříceninou stejnojmenného hradu. Byl devátým z třinácti dětí manželů Jiřího a Amálie Janáčkových. Protože jeho otec - stejně jako jeho děd - byli učitelé, narodil se a první léta svého mládí doslova prožil ve škole. Hukvaldská škola, umístěná v někdejší panské ledovně, byla studená a vlhká a rodina učitele se zde tísnila v jediné místnosti. V nezdravém prostředí zemřeli čtyři Janáčkovi sourozenci a také skladatelův otec doplatil předčasnou smrtí (1866) na zlé životní podmínky.

Janáček přišel na studia do Brna v roce 1865 jako malý jedenáctiletý chlapec. Otec jej poslal do fundace starobrněnského kláštera, kam byli přijímáni chudobní, ale hudebně nadaní chlapci; ti se zde v hudbě dále vzdělávali, aby mohli účinkovat nejen při klášterních produkcích, ale také na koncertech. Klášter poskytoval fundatistům, kterým se v Brně podle jejich oblečení říkalo "modráčci", ubytování a stravu. Knihy, školné a všechny další výdaje si museli hradit sami. Jejich pracovní rozvrh byl tvrdý, díky tomu si však Janáček od mládí uvykl pracovní kázni, které podřídil i svůj další život: byl vytrvalý a houževnatý.

Praktické muzikantské znalosti získal ve fundaci především zásluhou svého učitele a významného sborového skladatele Pavla Křížkovského, který Janáčkovo nadání podporoval. Rovněž kořeny Janáčkovy slovanské orientace najdeme už v nejranějším období jeho života kdy se mu "zakládal jeho vlastní svět", kterým se těžce a tvrdě probíjel, v němž se záhy setkal se sociálními křivdami a bezprávím, ale v němž vyrostl v opravdového člověka. Byl si vědom izolovanosti českého kulturního života v Brně a ve svém slovanství našel oporu proti nacionálně rozdělenému světu, který jej obklopoval, i cestu ke svému pozdějšímu nadšenému rusofilství. Po maturitě na učitelském ústavě se snažil získat co nejdůkladnější hudební vzdělání: na varhanické škole Skuherského v Praze s úspěchem absolvoval současně dva ročníky, s ctižádostivým elánem studoval na konzervatoři v Lipsku i ve Vídni. Ačkoliv stále miloval své rodné Hukvaldy, byl veškerou svou činností připoután k Brnu. Věnoval se zde pedagogické práci: stal se učitelem hudby na učitelském ústavě a založil varhanickou školu. Nabyl sbormistrovských zkušeností v Řemeslnické besedě Svatopluk a rozvíjel je dále ve Filharmonickém spolku Beseda brněnská, kde vybudoval slavnou tradici tohoto hudebního tělesa.

Spoluzakládal v Brně Ruský kroužek a Klub Přátel umění, byl konzervátorem muzea. Vydával časopis Hudební listy, byl hudebním redaktorem Moravských listů, přispíval do Lidových novin a vydával teoretické studie a články. Zapisoval, sbíral a harmonizoval lidové písně a tance. S psychologickým zájmem sledoval a zapisoval lidovou mluvu - své nápěvky mluvy, které nestudoval jen pro jejich hudební stránku, ale všímal si všeho, co mohlo ovlivnit hovořícího člověka: prostředí, věk, životní zkušenosti, smutek, radost, těžký život. "Na každém mluveném slově visí kus života," říkal. A komponoval.

"Třicet až pětatřicet až čtyřicet hodin týdně vyučovat, dirigovat zpěvácký spolek, řídit koncerty, vést kůr kláštera Králové, přitom složit Její pastorkyni, oženit se, ztratit děti - bylo třeba zapomenout na sebe." Ale ve svém soukromí se Janáček nikdy nepřestal zajímat o člověka, nedovedl být lhostejný k lidské bolesti a úzkosti, ke křivdě a bezpráví. Když v říjnu 1905 byl zabit při manifestaci za zřízení české univerzity v Brně dělník František Pavlík, napsal Janáček pod dojmem této události klavírní sonátu "Z ulice 1. X. 1905", v níž vyjádřil svou solidaritu s těmi, kdož bojovali za svá práva. "Bílý mramor schodiště Besedního domu v Brně - klesá tu zbrocen krví prostý dělník František Pavlík - přišel jen horovat za vysoké učení a byl ubit surovými vrahy…"

Ze Slezských písní Petra Bezruče si vybral tři básně - Maryčku Magdonovu, Kantora Halfara a Sedmdesát tisíc - a zhudebnil je jako protest proti sociálnímu a národnostnímu útlaku. "Vaše slova přišla jako na zavolání a já k nim snesl tónovou bouři vzteku, zoufání a bolesti", napsal později Bezručovi. Dlouhá léta však zůstával Janáček skladatelem, jehož tvůrčí činnost mohla sledovat jen brněnská veřejnost. Zprvu neměl potřebný kontakt s pražským hudebním životem a provedení jeho skladeb v Brně - třebaže připravovaná s nadšením a láskou - nemívala takovou úroveň, aby mohl uvěřit výsledkům své práce.

Opera "Její pastorkyňa" vznikala bezmála devět let (1894-1903), předlohu tvořila stejnojmenná hra Gabriely Preissové. Tehdy hledal "vlastní hudební výraz ve skladbě", studoval nápěvky mluvy, na opeře pracoval dlouho a dokončoval ji za velmi tragických okolností, když umírala jeho mladičká dcera Olga. I další osudy opery byly dramatické. Protože pražské Národní divadlo odmítalo operu provést, musel se watch Janáček spokojit s brněnským provedením (21. ledna 1904), které kapelník C. M. Hrazdira připravoval v nejskromnějších podmínkách. Šéf opery pražského Národního divadla Karel Kovařovic po dvanáct let operu odmítal; když se přece - díky nemalé pomoci Janáčkových přátel - rozhodl operu provést, nastudoval ji skvěle a splatil tak alespoň částečně Janáčkovi křivdu čekání v nejbolestivějších letech jeho života. Vždyť do pražské premiéry Pastorkyně (1916) se Janáček mohl umělecky opřít jedině o Ferdinanda Vacha a jeho Pěvecké sdružení moravských učitelů, které uvádělo Janáčkovy sbory mistrovsky na koncertech doma i v cizině, a o několik nejvěrnějších přátel, kteří pomáhali prosazovat uvádění jeho skladeb.

Dvaašedesátiletý Janáček, povzbuzen pražským úspěchem, nyní začíná s radostí komponovat. Horečně píše skladbu za skladbou, vždy osobitá a myšlenkově nová díla. Po vítězství "Pastorkyně" dokončuje operu "Výlety páně Broučkovy", v níž se vysmál malosti měšťáckého charakteru. V opeře "Káťa Kabanová", podle Ostrovského dramatické předlohy, zvýraznil Kátin lyrický svět, vroucnost i tragiku její lásky, přímost jejího jednání a s tím kontrastující pokryteckou licoměrnost společnosti, která ji dohnala k sebevraždě.

Opera " viagra generika in apotheke Příhody lišky Bystroušky" podle Rudolfa Těsnohlídka poutá neobvyklostí hudebního námětu i laskavou životní filozofií. K opeře "Věc Makropulos" inspirovala Janáčka jiskrná konverzační hra Karla Čapka, v níž skladatel nalezl hluboce lidský základ. Janáčkův tvůrčí vývoj dovršila poslední opera "Z mrtvého domu", dílo, které spojuje v sobě strhující tragický námět s nejodvážnějším kompozičním řešením: opera nemá hlavních postav, Janáček však zde přetvořil Dostojevského bezvýchodně tíživý svět ve vzrušující kolektivní drama, jaké snad nemá obdoby.

Z komorní tvorby skladatelovy je třeba připomenout oba jeho klavírní cykly "Po zarostlém chodníčku" i " viagra 25mg online bestellen V mlhách", komorní kantátu "Zápisník zmizelého", dva smyčcové kvartety - první "Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty" a druhý "Listy důvěrné", Concertino, Capriccio, dechový sextet "Mládí". Symfonickou tvorbu reprezentují především jeho "Lašské tance" i jeho rapsódie "Taras Bulba", která je nejkrásnějším dokladem Janáčkova nadšeného rusofilství.

V "Šumařově dítěti" se hlásí k sociálnímu námětu, z radosti nad vznikem Československé republiky píše "Baladu blanickou". V " Glagolské mši", psané na staroslověnský text, se nejsilněji projevilo Janáčkovo slovanství, jeho temperament i víra v život člověka. "Třesk vítězných trubek" uvádí a zakončuje jeho "Sinfoniettu", skladbu, která není závislá na literárním námětu jako jiné, ale která inspiračně kotví v Janáčkově vztahu a lásce k Brnu, k městu, ve kterém prožil své mládí, svůj umělecký vzestup i konečné vítězství, celých třiašedesát let života.

Tvůrčí chvat, vitalita i pocit životního štěstí provází Janáčka v posledních letech jeho života: dostává se mu veřejných poct, je jmenován prvním čestným doktorem Masarykovy univerzity, profesorem mistrovské školy pražské konzervatoře, i jeho varhanická škola je změněna na konzervatoř, jeho dílo proniká do ciziny. Bylo mu dáno, aby se těšil z úspěchu svého díla. Umírá nečekaně, uprostřed práce na korekturách opisu své poslední opery "Z mrtvého domu", 12. srpna 1928 v ostravském sanatoriu, kam jej převezli z Hukvald v horečkách. I dnešní svět objevuje v Janáčkově díle myšlenkovou originalitu, smysl pro dramatičnost i nové hodnoty. A interpretační podněty, k nimž Janáčkovo dílo rovněž vybízí, jsou zárukou stálé životnosti jeho tvůrčího odkazu a jeho největším oceněním 

Autor článku: Svatava Přibáňová

 
 Zřizovatel:
                                                

                    
vyrobila www.omegedesign.cz