Úvod > O muzeu > Přehled oddělení > Oddělení dějin literatury > Galerie literárních osobností > Oldřich Mikulášek

O muzeu

 

Přihlaste se k odběru Newsletteru.
Zadejte Vaši e-mailovou adresu.

Editace registrace

Oldřich Mikulášek

26. 5. 1910 Přerov - 13. 7. 1985 Brno

Básník lidské existence, zejména jejího dramatického střetávání s trvalou perspektivou smrti a se zvykovostí každodenního života.

Syn železničáře, vychodil měšťanskou školu v rodišti, později absolvoval i tříletou gremiální obchodní školu (1925-27). Do roku 1930 měl jen krátkodobá zaměstnání (v továrně na cukrovinky, v cihelně, jako sběratel inzerátů apod.) nebo byl úplně bez práce. V letech 1930-33 byl tiskárenským leptačem, 1933-37 sportovním redaktorem přerovského časopisu Obzor. V roce 1937 se oženil, natrvalo přesídlil do Brna a nadále se věnoval redakční práci: 1937-45 v Lidových novinách, 1945-48 v komunistické Rovnosti, 1948-52 opět v Lidových novinách, 1952-56 v literárním oddělení Československého rozhlasu, 1957-64 v časopise Host o domu, od roku 1964 se živil jako spisovatel z povolání. Začátkem padesátých let se oženil podruhé, manželka Věra (*1928) byla redaktorkou Československého rozhlasu a posléze dramaturginí (1990-93 ředitelkou) brněnského studia Československé televize. Syn Ondřej (*1953) je divadelní herec. V roce 1967 utrpěl Oldřich Mikulášek vážné zranění s celoživotními zdravotními následky. V letech 1971-80 nesměl vzhledem ke svým odmítavým postojům k srpnovým událostem roku 1968 publikovat. Byl členem sdružení Q, k jeho nejbližším literárním přátelům patřili Klement Bochořák, Adolf Kroupa, Josef Kainar, Ludvík Kundera, Jan Skácel, Milan Uhde aj.

Deset let po později zapírané literární prvotině Černý bílý ano ne (1931) vstoupil Mikulášek do literatury sbírkou Marné milování, kde se přihlásil k tradici poezie Rainera Marii Rilkeho, ale i k současným českým vzorům, jakými byli František Halas, Vladimír Holan a František Hrubín. O Mikuláškových sbírkách z první poloviny 40. let (Křídlovka 1941, Tráva se raduje 1942, Podle plotu 1946) se obvykle soudí, že v podstatě navázaly na halasovskou linii moderní české lyriky. Obdobně se také od počátků jeho tvorby zdůrazňuje básníkovo zemité moravanství, kdy jde nejen o přilnutí k jižní Moravě jako kraji, ale také o specifické tíhnutí k Brnu, jeho předměstím, Špilberku a celému koloritu místa. Vyvrcholení této první etapy básníkova vývoje lze nalézt ve sbírce Pulsy (1947), v níž se nejvíc projevila Mikuláškova osobitost a dramatičnost i lyričnost jeho poezie. V různých polohách je tu ztvárněn především svár života a smrti, reakce na lidskou lhostejnost a netečnost, které zde vystupují jako vize katastrof.

Druhá linie básníkova vývoje je ve znamení jistého zepičtění, s cílem harmonizovat rozpory a přilnout k realitě. Cenné je především to, že neupadl do dobové schematičnosti. K dílům tohoto období patří Horoucí zpěvy (1955), optimistická sbírka Divoké kačeny (1955), poéma Krajem táhne prašivec (1957), která je naplněna především velkou výzvou k co nejintenzivnějšímu prožívání života, a počátkem 60. let i pásmo Albatros (1961).

Mikuláškova poezie je spjata s osudem světa, prolíná se v ní veřejné s intimním obdobně, jako se vyostřují rozpory a kontrasty. Mikulášek se projevuje jako básník procesů, dějů, proměn věcí a jevů v prostoru světa i sebe sama. Zřetelně je to patrno ve sbírce Ortely a milosti (1958). Na jedné straně je tu vzdáván hold životu, jeho barvám a tvarům v dionýsovských, pohansky opojných verších, na druhé straně přemáhání smrti je dialekticky vybalancováno až na samém okraji zoufání a pochyb.

Následující První obrázky (1960), bývají z hlediska jejich poetiky i filozofie charakterizovány jako Nerudovy Prosté motivy.

Novou hloubku v objevování lidského světa, zároveň však velkou dávku smutku a bolesti nad láskou, životem i smrtí najdeme ve sbírkách Svlékání hadů (1963) a To královské (1966). (Ve druhé zmiňované sbírce se Mikulášek vrací k rozhovoru "dvou bláznů", jehož užil již dříve ve svých Pulsech).

Básnickou žeň z 60. let, kdy autorova tvorba dostoupila vrcholu a těšila se oblibě u širších čtenářských vrstev, uzavírá sbírka Šokovaná růže (1969), spojující milostnou i občanskou lyriku značné filozofické hloubky.

Na poetiku této knihy navazuje volně Žebro Adamovo (1981), sdružující verše z let 1971-73. Kniha je navíc obohacena o skladbu Utrpení starého Werthera, jakousi ironickou rapsodii, pro Mikuláška vůbec příznačnou, v níž se každodennost potkává s osudem. Druhá sbírka spadající do tvůrčího období 70. let, Velké černé ryby a dlouhý bílý chrt (1981), je bilančním návratem s využitím stále se vracejících motivů černých a bílých lásek (upomíná dokonce na samé kořeny Mikuláškova básnictví ze "zavržené" sbírky), přičemž dává básním nové rysy zvláštní baladičnosti.

Použitá literatura:

  • jo: Oldřich Mikulášek, in: Lexikon české literatury, díl 3, Academia, Praha 2000, s.271-274.
  • jo: Oldřich Mikulášek, in: Slovník českých spisovatelů, Československý spisovatel, Praha 1964, s.324-325.
  • Uhde, Milan: Doslov k výběru Orchestr v korunách, Československý spisovatel, Praha 1960. Is: Oldřich Mikulášek, in. Čeští spisovatelé 20.století, Československý spisovatel, Praha 1985, s.366-368.

Z materiálu uloženého v oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea:

 
vyrobila www.omegedesign.cz