O muzeu > Přehled oddělení > Oddělení dějin literatury > Rok s Liškou Bystrouškou: cesta do sbírek MZM po stopách svérázné průvodkyně / Srpen: Selanka? Útěšné a idylické čtení? Téměř dětská literatura? Nic není pravdě vzdálenější!

O muzeu

 

Přihlaste se k odběru Newsletteru.
Zadejte Vaši e-mailovou adresu.

Editace registrace


OTEVÍRACÍ DOBA


VIRTUÁLNÍ MUZEUM


EXPONÁT MĚSÍCE


FOTOGALERIE

E-SHOP


VĚDECKÉ ČASOPISY


 Zřizovatel:


                      


 
 
       

Rok s Liškou Bystrouškou: cesta do sbírek MZM po stopách svérázné průvodkyně

Zpět na Oddělení dějin literatury MZM

Srpen: Selanka? Útěšné a idylické čtení? Téměř dětská literatura? Nic není pravdě vzdálenější!

O čem vlastně v „Lišce Bystroušce“ čteme? O mnohém, co by nás na první pohled nenapadlo. Zčásti proto, že toto dílo postupně získalo – nezaslouženě a ke své škodě – punc knihy útěšné a idylické, zkrátka selanky o harmonickém soužití člověka a přírody, bezmála čtení pro děti. Nic není pravdě vzdálenější! Nahlédněme dnes do textu očima dobového čtenáře, jenž pobaveně sledoval ohlasy aktuálního dění.

„Liška Bystrouška“ vznikla na prahu nové Československé republiky, po skončení nejhorší války, jakou dosud lidstvo poznalo a která změnila naprosto vše: politickou mapu, hospodářské poměry i osobní vztahy.  Otevřela dveře rychlému, dravému a zmenšenému světu, který dychtivě a troufale nakukoval již od konce 19. století. Poválečné bytové problémy reflektuje scéna s jezevcem, „bývalým císařským radou“, který si zachoval „podle rodinné tradice licousy, jež jeho tváři dodávaly zdání šlechtického“. Bystrouška ho osočí: „milostpán, dům má, že by se tam tři vešli, a chudákovi vynadá za to, že se na ňé sce jen podívat“. A vyhrožuje:  „Rovnó du včilka k bytové komisí. Šak ti páni povijó, budeš-li ty se roztahovat v té své kuti. Až tě vykvindujó, to uvidíš, co je to nemít stropu nad hlavou, sprostáku hlópé!“ O úřadech ovšem nemá iluze: „S pánisky nic nespravíš, všechno uplatijó. To by už dávno ani domácím pánem nebyl, dyby neuplatil!“ Hospodářskou situaci komentuje zase líšeňský obchodník drůbeží Harašta, když vzpomíná, jak „vlůni dělale melo skrzevá to drahoto a vyklókle jsme hezkéch pár krámů“.

V dubnu 1920 se konaly volby do poslanecké sněmovny i do senátu – jejich atmosféra nemohla se tedy neodrazit v denním fejetonovém románu! Mazaná liška pronese mistrnou agitační řeč na revírníkově dvoře: „Mluvila o útiscích, o vykořisťování porobených, o spravedlivé odplatě a nakonec přislibovala slípkám, že vyženou člověka z myslivny a vyvlastní ji pro sebe.“ Štve proti kohoutovi: „Osvojte si všecky stejná práva, odstraňte samozvance, odstraňte staré řády, stvořte si nový svět a novou společnost, kde se budete rovným dílem rozdíleti o radost a štěstí.“ A než kohouta zakousne, vysvětlí mu: „Tvůj obrázek býval jim znamením svobody a revolucí, ale ničko kohótek zklóstl, zpánovatěl, rozkřikuje se na celé dvůr, a tož pěkně „lup“ /…/. Pro své stádo neplač, to si zvykne zasi brzy kohótkovi inému.“

Jinde: „Vroucí výmluvnost nadšeného kněze uchvátila nepatrného komára a získala jeho nepatrnou duši zcela straně nejlepší, i pro zvířata vhodné, straně lidové. Komár /…/ bděl nad mravností mládeže a neostýchal se pronásledovati ji a trestati citelně i v nejodlehlejších koutech, kam uchylovala se před zraky starších, zkušených osob. Jen to ho mrzívalo, že lidé, které zachránil od hříchu, obyčejně kleli.“  A když se napije revírníkovy alkoholem zředěné krve, kárá ho skokan novým oslovením: „Dybyste, občane, pil čistou vodu, tak se vám totok nestane.“ A chlubí se: „Ja, naša strana, to je strana, u nás nesmí každé myslet, jak by se mu zachcelo, nebo řečňovat podlivá svýho. U nás se musí každé řídit podlivá důvěrníka a usnesení, protože je u nás přísná orkanizací.“ – „Te bolševiku,“ smečuje komár. A vrací se k nedávné minulosti: „Za vojny, tos byl černé a žluté, a včil se honem děláš na zelenkavo.“ Ohlasů Velké války je samozřejmě víc: jezevec si v té době „nakeťasil“, prase omylem střelené „padlo jako muž na poli cti a slávy, jak se psávalo v novinách za vojny“ nebo „pyšný pan kohout v úprku se natáhl jako veterán, když se vedle něho střelilo naostro“; a když Bystrouška vítězně odchází, potupený Lapák musí poslouchat „Když jsem mašíroval…“ (populární pochod Karla Hašlera „Bílý kvíteček“). Opomenuta nezůstala ani neblahá „španělka“, která „chytla a dlouho nepouštěla ze svých klepet“ revírníka po honičce v komoře (na jaře 1920 proběhla poslední, čtvrtá vlna), ani módní dobový fenomén: když Lapák pronásledoval lišku, stal se „jen a jen sportsmanem a chtěl výhradně získati rekord v běhu“.

Své dostaly i ženské a dívčí romány: jak v nyvě idylickém popisu jarní přírody a Bystrouščiných pocitů, tak v parodických dialozích Bystroušky a Zlatohřbítka. Byť liška jednala „vždycky odhodlaně a rázně jako emancipované děvče“ (další dobový trend); ostatně její nápadník to oceňuje a logicky se ptá, zda – jakožto moderní dívka – také kouří. Každý přelomový čas je ovšem provázen i rozvratem mravů: „Špačkové tam žili v manželství velice nespořádaném, zvlášť v té době, kdy nebyl ještě vydán nový zákon o rozluce a rozvodu /…/.“ A chuďas Martínek si libuje: „zlatá ty moja republiko, dám se s ňou rozezdat“.  (To umožňoval zákon z roku 1919.)

Již tehdy objevovaly se povzdechy nad novým světem a stesky po tom starém. Liška odhodlaně překouše provaz, byť je „předválečný“ (rozuměj kvalitní), a autor – oddaný republikán – trpce konstatuje: „Nesnadno je měniti pohodlné otroctví za nepohodlnou svobodu, vyžadující strádání a přičinlivosti. Stává se i lidem, jak jsou moudří a rozumní, že neradi a z donucení svrhnou okovy a ještě dlouho potom vzdychají a naříkají: Bývávalo líp, když se o nás jiní starali.“

Kdepak idyla!

Potěšme se další pohlednicí Bílovic nad Svitavou: je z roku 1907, tedy z doby, kdy je poznal Rudolf Těsnohlídek. (Zdroj foto: Historické odd. MZM)

 

Ano, těmito lesy (snímek z doby 1. světové války) se v autorových představách proháněla nezbedná liška… (Zdroj foto: Historické odd. MZM)

 

Bystrouška byla moderní emancipované děvče: pravidelné nahlédnutí do reklamní činnosti Lidových novin se tedy dnes věnuje ženám.

 

Pohled do sazárny Lidových novin počátkem 40. let 20. století - v Těsnohlídkově době (vlastně až do 90. let) se pracovalo stejně: litery byly uloženy v přihrádkách tzv. kasy, z jednotlivých řádků se pak na podložce složily sloupce, hotové strany se posléze převázaly motouzem.

 

Sázelo se z rukopisu a sazeči se tak stali odborníky na zvláštnosti svých autorů: písmo Rudolfa Těsnohlídka prý uměl přečíst jen jeden z nich. Na snímku začátek jedné ze soudniček.

 

Jiný pohled do domu na České ulici číslo 6: jeden ze vchodů do redakce.

 

Reklama Polygrafie, tiskárny patřící ke koncernu Lidových novin.

Rok s Liškou Bystrouškou: cesta do sbírek MZM po stopách svérázné průvodkyně

Duben: Jak to začalo
Květen: Májový den Lišky Bystroušky. Lidové noviny v roce 1920
Červen: Než přišla Liška
Červenec: Literatura v novinách: román-fejeton a jiné
Srpen: Selanka? Útěšné a idylické čtení? Téměř dětská literatura? Nic není pravdě vzdálenější!
Září: Žena – věčná inspirace
► Říjen: Mnoho otců – Bystrouščina sláva aneb Jak stará je naše liška?

 
vyrobila www.omegedesign.cz