O muzeu > Přehled oddělení > Oddělení dějin literatury > Rok s Liškou Bystrouškou: cesta do sbírek MZM po stopách svérázné průvodkyně / Červen: Než přišla Liška

O muzeu

 

Kalendář akcí

Září 2021
Po
Út
St
Čt
So
Ne
6
7
8
9
10
11
12
20
21
Úterý, 21.09.2021
22
23
Čtvrtek, 23.09.2021
24
25
26
27
28
29
30

Přednáška
Doprovodná akce
Exkurze
Zábava

Přihlaste se k odběru Newsletteru.
Zadejte Vaši e-mailovou adresu.

Editace registrace


OTEVÍRACÍ DOBA


VIRTUÁLNÍ MUZEUM


EXPONÁT MĚSÍCE


FOTOGALERIE

E-SHOP


VĚDECKÉ ČASOPISY


 Zřizovatel:


                      


 
 
       

Rok s Liškou Bystrouškou: cesta do sbírek MZM po stopách svérázné průvodkyně

Zpět na Oddělení dějin literatury MZM

Červen: Než přišla Liška

Kdo zná jen Lišku Bystroušku, nezná Rudolfa Těsnohlídka. Lehké pero a jemný humor byly jen jednou z částí jeho bytosti a talentu. Do literatury vstoupil ve znamení sebezpytu, smutku a zmaru, melancholie, zjitřené citlivosti, symbolu, prchavého a intenzívně prožívaného okamžiku… tak jak to přinášely umělecké směry období fin de siècle. A stíny těchto nálad nacházíme v jeho díle až do smrti.

Mana: Kdo napsal tu podivnou knihu?

Stařena: Taková noc, jako je dnešní. Snad píše ti také tvou vlastní krví, píše po stěnách, po stínech, po lukách, po všem, všecinko popíše, a tvoje oči vidí svou krev a cítíš smutek své lidské, černé a ssedlé krve a na šíji – máš běloučkou, útlou šíji, jako narciss – víš na tu se přissávají můry a pijí a hltají krev.

Tyto a podobné věty četli roku 1902 ti, kdož si koupili knižní prvotinu dvacetiletého studenta pražské filozofické fakulty Rudolfa Těsnohlídka. Autor ji nazval „Nénie“, tedy žalozpěvy (latinské slovo nenia znamená rituální pláč nad zemřelým), a nacházíme zde čtyři dialogy, proslovené ve vypjatých situacích: nemoc, blízkost smrti, láska, úzkost, pochybnosti o díle.

Narodil se 7. června 1882 - ale jasný, slunný měsíc jen málo předznamenal jeho další osudy. Otec byl malým zemědělcem a pohodným v Čáslavi, syn se často bál jeho prudkosti. Inteligentní a velmi citlivý chlapec si rozuměl více s matkou, milovnicí literatury. Cítil se poznamenaný otcovou profesí: rodina rasa, stejně jako katova, patřila k vyděděným, dobová společnost si tyto lidi ošklivila.

Debutant vzápětí prožil ještě jednu zásadní chvíli: seznámil se s dvaadvacetiletou Jindřiškou Kopeckou, v Praze stejně cizí jako on – ale imponující mu podmanivou kombinací energie, křehkosti, praktičnosti a emancipovanosti: sama si zvolila osud, nečekala na rodném statku, až pro ni přijde vhodný ženich, ale prosadila si studium na pražské Minervě, začala psát a překládat. Byla osudovou ženou jeho života a její smrt v létě roku 1905, na svatební cestě v Norsku, stala se stínem dalšího Těsnohlídkova bytí. Vzpomínal na ni až do konce svých dnů – ano, formulace zní pateticky, ale je pravdivá. Kaja, jak se jí říkalo (podle iniciál, kterými se podepisovala), je přítomna jak v povídkách knihy „Dva mezi ostatními“ (vyšla roku 1906), tak ještě v Těsnohlídkově díle z 20. let.

Z knihy „Dva mezi ostatními“

S hlubokou a rozechvěnou tragikou před časem zlomených narcisů skonávají heroiny. Známěsíčnělá jich slova a pohledy dávají tušit bezedné obzory, na prahu jichž právě stanuly.

A dole slyšíš proudy šumět naříkavou cestou bez cíle.

Uvěříš v panny vod, neboť kdosi bere tě za ruku v tuto chvíli. Krev cítíš zvonit o stěny srdce, jež zdá se zlatým kalichem přeteklým vůní.

/.../

A heroiny měly osudnou bledost narcisů. Jak míjely mlhavě do klíčících záchvěvů hudby, vzbudily strastnou domněnku, nejsou-li vyvolávanými zjevy. Únava skutečnosti vše utlumila a její klid zemřelých zažehnal horečné výkřiky a stony, jež se dusily a choulily v utrpení. A jeden vzlyk pádil tišinami jako posel neštěstí. (Z povídky „Sluneční paprsek“)

Jeho srdce stonalo na smrt, s přimknutými víčky plížil se sadem, kde voněly olivy a magnolie a bloudili ojediněle beznadějní nemocní. Slunce kladlo se na široké trávníky jako prsty opatrovníků a břízy zroseny bývaly do poledne. Ani ptáci tu nezpívali, jen v soumraku, když jasmíny se rozvoněly výbojnou, bolestnou vůní, začal kos u vodojemu slabounce hvízdat a hnědočervené hledíky oslable zavoněly. (Z povídky „Paralos“)

Dobová dikce má v sobě zvláštní sugestivitu, že? Nechce se nám jaksi z tohoto neskutečného světa, jsme jati a zakleti, skutečnost kolem mizí a my se propadáme do autorových zneklidňujících, a přece lákavých vidin a snů...

K próze života, Těsnohlídkovu odchodu z Prahy a další cestě, spojené už s Lidovými novinami, se vrátíme zase příště.

Uleknutí mne zastudilo v nahém srdci. Budu se jednou bát odchodu - sama, bez pohledů, které by provázely.
Přede mnou šli, které jsem ztratila.
Východ stahoval se jako němá ústa. Snad přelétne březnový liják. Bože, jak hrdě vystavovala jsem jim svou hlavu. Mrtvou alejí odcházela jsem z domova jim vstříc. Přišly z hor, z prvých svahů. Olověná mračna plula strnule a vzadu stříbrná rýha, kterou slunci ucházela krev.
Ale liják nepřišel.

(„Dva mezi ostatními“, z „Kajiny povídky o cizím městě“)

Foto z mládí

Nedlouho před maturitou zemřela Rudolfu Těsnohlídkovi matka: snímek z druhé svatby jeho otce (Rudolf stojí uprostřed)

Jindřiška Kopecká – Kaja

Vlevo: Norské městečko Vestnes, kde došlo k nešťastnému (snad dobrovolnému, možná náhodnému) výstřelu.
Vpravo: Hřbitov ve Vestnes: Kajin hrob označen křížkem

Grafickou úpravu knihy „Dva mezi ostatními“ navrhl a svazek ilustroval V. H. Brunner, Těsnohlídkův souputník z uměleckého spolku Syrinx, působícího v Praze roku 1903.

Chtěla bych jednou hrát ve Vašem dramatě.
Já taky, slečno X.
Vždyť jste autor.
Právě proto.
- nedatovaný Těsnohlídkův zápis do neurčeného památníku vyjadřuje jeho životní pocit...

Jeden z uměleckých přátel naší dvojice, básník Karel Toman, vzpomíná na zesnulou v básni „Za Kajou“, zařazené do sbírky „Melancholická pouť“ (1906)

Pětadvacetiletý (z knihy Josefa Dvořáka „Čtení o Mahenovi a Těsnohlídkovi“, 1941)

Obrazová příloha: Moravské zemské muzeum – Uměnovědné muzeum – Oddělení dějin literatury (pokud není uvedeno jinak)

Rok s Liškou Bystrouškou: cesta do sbírek MZM po stopách svérázné průvodkyně

Duben: Jak to začalo
Květen: Májový den Lišky Bystroušky. Lidové noviny v roce 1920
Červen: Než přišla Liška
Červenec: Literatura v novinách: román-fejeton a jiné
Srpen: Selanka? Útěšné a idylické čtení? Téměř dětská literatura? Nic není pravdě vzdálenější!
Září: Žena – věčná inspirace
► Říjen: Mnoho otců – Bystrouščina sláva aneb Jak stará je naše liška?

 
vyrobila www.omegedesign.cz