O muzeu > Přehled oddělení > Oddělení dějin literatury > Galerie literárních osobností > Josef Merhaut

O muzeu

 

Kalendář akcí

Duben 2019
Po
Út
St
Čt
So
Ne
15
16
Úterý, 16.04.2019
17
19
20
21
22
23
24
Středa, 24.04.2019
26
27
28
29
30
Úterý, 30.04.2019

Vernisáž
Film
Univerzita třetího věku
Přednáška
Koncert
Ocenění
Benefice

Přihlaste se k odběru Newsletteru.
Zadejte Vaši e-mailovou adresu.

Editace registrace

Josef Merhaut

13. 10. 1863 Zbiroh u Berouna - 5. 9. 1907 Brno

Autor naturalisticky laděných próz z brněnského prostředí, básník a žurnalista. Vůdčí osobnost moravské literatury konce 19. století. 

Syn pivovarského sládka vyrůstal v chudých poměrech, po matčině brzké smrti u strýce ve Zdicích, později u tety v Praze. Do roku 1881 navštěvoval malostranské gymnázium, to však nedokončil. Krátce putoval s kočovnou divadelní společností a nedlouho také, jako mimořádný posluchač, studoval na právnické fakultě v Praze. Novinářskou dráhu zahájil jako pomocník v redakci pražského Pokroku v roce 1884. O rok později přesídlil do Brna a tam se stal redaktorem staročeské Moravské orlice, v níž působil až do své smrti například jako divadelní referent, fejetonista, vedoucí kulturní rubriky a od roku 1891 i ve funkci šéfredaktora. Patřil k předním organizátorům uměleckého a kulturního života v národnostně smíšeném Brně. Měl mimořádné zásluhy na rozvoji tamního Národního divadla, jehož produkci sledoval nejen jako kritik, ale aktivně se zde zapojoval i na poli řečnickém při různých oslavách i oficiálních programech. Spolu s Františkem Roháčkem stál u zrodu časopisu Niva a roku 1899 s Františkem Marešem také u vzniku Klubu přátel umění. O šest let později se stal prvním předsedou jeho literárního odboru (později přejmenovaného na Moravské kolo spisovatelů). Podnikal časté cesty po Moravě a roku 1904 se vypravil také do Chorvatska a Itálie. 

Těžké podmínky brněnské národní a sociální existence i novinářské práce, nešťastné manželství a smrt dvou synů znamenaly pro Merhauta tragické otřesy a časté duševní krize. Zemřel na následky cukrovky po bezvýsledném léčení v Karlových Varech a Luhačovicích. Byl pohřben na Ústředním hřbitově v Brně. 

Drobné prózy a básně začal Merhaut publikovat časopisecky počátkem 80. let. Jako prozaik, směřující od povídek k románům, zobrazoval především národnostní, sociální, kulturní a mravní rozpory a kontrasty brněnského života a jeho celkovou atmosféru na sklonku 19. století. Jeho literární práce byla silně ovlivněna naturalistickou estetikou (pojímající člověka jako bytost výhradně determinovanou tlaky společenského mechanismu, smyslovostí, pudy a dědičností) v temném, tragickém a bezútěšném vidění světa, v němž fatalismus ústí do pocitů rezignace a skepse. Poznamenaly ji také tendence impresionismu, a to především ve sledování elementárních pocitů, dojmů a nálad v barvitém líčení přírody, i symbolismu v ornamentální obraznosti a mystice půdy. Merhaut ve svých pracích vycházel především ze sledování smyslových vjemů a citových hnutí mysli svých postav. Detailní náhledy do každodenní reality mísil s prvky sentimentu a schematické stylizace, hutný a prostý styl s momenty zdlouhavé popisnosti a patosu. 

Deterministické a skeptické pojetí sociálních a národnostních problémů spolu s typem prostého člověka nenávratně ubíjeného a morálně i existenčně zbídačovaného přinesly nejprve Povídky (1890), poté vyzrálejší soubor Had a jiné povídky (1892) a nakonec vrcholně výbor z povídkové tvorby Černá pole (1896), který výrazněji naznačil, leč i relativizoval možné cesty k překonání pocitu bezmoci a mravní obrodě jedince (v sociálním boji, v lásce a venkovanství). V následujících románech Andělská sonáta (1900) a Vranov (1906) posílil Merhaut smyslové vnímání skutečnosti a částečně, jakkoli umělecky ne zcela přesvědčivě, realizoval svou snahu překonat pesimismus, eticky a psychologicky prokreslit a aktivizovat postavy, vyzdvihnout vztah k přírodě, hodnoty křesťanství, čistého citu a bojovného češství. 

Podobně jako v próze se i Merhaut básník věnoval národnostní, sociální a milostné tematice, která byla v jeho podání silně ovlivněna Vrchlického poetikou. Jako student uspořádal a vydal roku 1881 pod pseudonymem Jaroslav Maruška útlou sbírku veršů, kterou záhy stáhl a nepřipustil k prodeji. Jeho nerozsáhlou, ale poměrně různorodou tvorbu zachytil v jejím vývoji soubor Básně (1907) uspořádaný Miloslavem Hýskem. Ve své práci divadelního kritika byl Merhaut především průkopníkem realistického a sociálně angažovaného dramatu. 

Jeho kulturně-osvětovou a redaktorskou činnost, uplatňující se v kritikách, fejetonech, reportážích, proslovech a propagačních článcích, dokumentuje i Výbor fejetonů Josefa Merhauta (1908) editovaný Miloslavem Hýskem, který obsahuje práce psané především pro Moravskou orlici od roku 1885.

Požitá literatura:

  • jn: Josef Merhaut, in: Slovník českých spisovatelů, Československý spisovatel, Praha 1964, s. 321-322.
  • lm: Josef Merhaut, in: Lexikon české literatury, díl 3, Academia, Praha 2000, s. 235-236.

Z materiálu uloženého v oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea

 
 Zřizovatel:
                                                                                                                                                                          
vyrobila www.omegedesign.cz