divadlo

    DIVADLO S LOUTKAMI
vlevo - dekorace českých umělců (3. série), Josef Skupa: Orientální sál, 1918
vpravo - sériově vyráběná řezbovaná loutka čerta dle prototypu Karla Svolinského z roku 1925
Divadlo s loutkami, stolní divadla a loutky českých výtvarníků
Námět a scénář: Jaroslav Blecha; odborná spolupráce: Pavel Jirásek; výtvarné řešení: Jaroslava Mrhačová
příprava: Helena Šedá, Eva Herzanová; realizace: oddělení tvorby výstav a expozic
    Rodinným loutkovým divadlem je nazývána část českého ochotnického loutkového divadla první poloviny 20. století, která spolu se spolkovým loutkářstvím představuje mohutné hnutí v široké veřejnosti, vyvolané především mimořádně obšírnou osvětovou činností loutkářského historika, organizátora, pedagoga atd. Jindřicha Veselého a Českého svazu přátel loutkového divadla. Názvem rodinné loutkové divadlo označujeme existenci a neskonalou oblibu profesionálně i amatérsky vyráběných stolních loutkových divadel a loutek v první polovině 20. století, jejich popularizaci, rozšíření a hojné užívání v domácnostech. Tento jev představoval v oboru ohromnou kvalitní výtvarnou produkci, provázenou zevrubnou změnou repertoáru loutkového divadla, která naopak předurčovala scénografické proměny - nové typy postav, pohádkové scenérie atd. Začátek nové české loutkářské dramatiky s hodnotnějšími a pestřejšími náměty, která více vycházela ze specifik loutkového divadla, sovisel právě s ochotnickým loutkářstvím a se vznikem divadla pro děti. Tím, že se mu začalo věnovat mnoho vzdělaných kulturně orientovaných lidí, získávalo loutkové divadlo prestiž a měnil se jeho vztah s ostatními uměleckými obory - začíná být postupně vnímáno jako rovnoprávný umělecký druh. Poprvé v českém kontextu začalo být chápáno jako estetický fenomén. Nepopiratelnou zásluhu na tom mají především školení výtvarníci. A to jak předválečná generace, okouzlená ještě tradičním loutkovým divadlem a jeho „scénografií“ (Karel Štapfer, Josef Wenig, Adolf Kašpar, Artuš Scheiner, Vít Skála, Vladimír Zákrejs, Zdeněk Kratochvíl, Hugo Boettinger, Ondřej Sekora, Ota Bubeníček, Jaroslav Panuška, Vlastimil Rada, Josef Šejnost, Ladislav Šaloun aj.), tak hlavně posléze meziválečná generace modernistů (Josef Skupa, Minka Podhajská, Vratislav Hugo Brunner, Jaroslav Benda, Jan Konůpek, František Kysela, Vlastislav Hofman, Jiří Kroha, Vladimír Zákrejs, Ladislav Sutnar, Hanuš Folkman, Bohumil Buděšínský, František Vojáček, Vojtěch Sucharda, Anna Suchardová-Brichová, Jiří Trnka aj.).
    První u nás dostupné průmyslové loutkářské výrobky pocházely z Německa, Rakouska a Francie. Divadla se prodávala v podobě archů reprodukovaných dřevoryty, barvotiskem nebo litograficky a měla spíš jen dekorativní funkci. Později byly archy doplňovány návody ke stavbě, textovými předlohami rozličného druhu a také pokyny ke hře. Tudíž se předpokládalo jejich divadelní využití. Český svaz přátel loutkového divadla, který vznikl v roce 1911, podnítil myšlenku vytvoření a průmyslové výroby českého rodinného loutkového divadla. Ve svém programu si mimo jiné stanovil: „Chceme umělecké loutkové divadlo pro mládež ve vlastní budově, chceme organisovati zakládání uměleckých loutkových divadel, chceme dáti loutkám moderní repertoir, chceme vydávati vzorné loutkové hry a všímati si problému dětské literatury.“ Svaz usiloval o posílení pozice loutkového divadla v českém ale i mezinárodním kulturním kontextu. Za tímto účelem mimořádně aktivizoval veškerou loutkářskou obec i širší veřejnost k vnímání a praktikování loutkového divadla jako umění. Založení časopisu Český loutkář v roce 1912 bylo světovou premiérou loutkářského periodika.
    Členem svazu byl také Mikoláš Aleš, jehož obrázky s loutkářskými motivy inspirovaly první české sériově vyráběné loutky (25 cm). Prototypy modeloval Karel Kobrle. Výroby se ujala firma Antonín Münzberg (Praha) a na Mikuláše v roce 1912 byla na trhu jejich první série. Zajímavým se jevil karikující poměr hlavy a těla, který dává těmto loutkám specifický humorný ráz. Vžil se pro ně název „Alšovy loutky“, nebo též „alšovky“. Koncem roku 1916 existovalo již přes 80 typů těchto loutek. Některé modelovali Rudolf Livora a akad. sochař Viktor Pecha. Jednu z alšovek (prototyp ďábla) vytvořil v roce 1912 také Karel Svolinský. Na rozdíl od obvyklých dobráckých přihlouplých a spíše směšných starších českých loutkových čertů je tento více démonický. Na svoji dobu je to v ostatní plejádě spíše realistických loutek figura výtvarně docela průkopnická. Lze ji směle přirovnat k některým váchalovským artefaktům se silnou latentní „loutkovostí“, jakým je např. řezbovaný skřet. Alšovy loutky zaznamenaly mimořádně pochvalný ohlas.
    Po roce 1920 převzala od Münzberga výrobu Alšových loutek pražská firma Modrý & Žanda, původně Alois Petrus v Třebíči. Pro tuto firmu modelovali hlavy alšovek sochaři František Rous, Hanuš Folkman, František Úprka, Vratislav H. Brunner, Josef Šejnost, František Duchač-Vyskočil, Václav Vokálek, Gustav Herman. Svolinský vytvořil v roce 1921 pro sériovou produkci této firmy prototyp dalšího čerta, více groteskního. Původní alšovky dostaly u Modrého & Žandy jinou ochrannou značku a liší se polychromií. Münzberg vydával čtvrtletník „Věstník Alešových loutek“, v němž
pod katalogovými čísly inzeroval vyráběné loutky. Řada z nich představovala neobvyklé, hlavně pohádkové postavy. Mimořádně zajímavými jsou celořezbovaný Herkules, drak, rozličná zvířata aj. Několik typů bylo dokonce inspirováno dochovanými marionetami kočovné loutkářky Arnoštky Kopecké. Z piety se zde objevily i loutky zpodobující legendárního Matěje Kopeckého a Mikoláše Alše jako měšťana.
    Ještě před alšovkami se měly dostat na trh první české dekorace malého formátu pozadí 30x21 cm od Karla Štapfra, které vydalo v roce 1894 Vilímkovo nakladatelství v Knihovně Malého čtenáře. Byly provedeny černým nátiskem jako omalovánky. Téměř celý náklad ale shořel a nového vydání se nedočkal. První české divadlo pro Alšovy loutky realizoval podle návrhů Rudolfa Livory metodou na plátno nalepovaných barevných papírů Zdeněk Weidner. Sériová výroba vzhledem k vysokým nákladům však nebyla možná. Některé prvky tohoto divadla naznačily možnosti „scénografické reformy“ v daném oboru. Jako takové byly vnímány série tištěných „Dekorací českých umělců“. První vydal A. Vítek v roce 1913. Šlo o 6-9ti barevné litografie podle návrhů českých výtvarníků, které provedl ak. malíř Jaroslav Procházka. Nové proscénium, drapérie, sufitu, oponu a jednu z proměn vytvořil František Kysela, autory ostatních dekorací byli Adolf Kašpar, Rudolf Livora, Jaroslav Panuška, Josef Wenig, Ota Bubeníček a Stanislav Lolek. Díky vysoké výtvarné úrovni a reprodukční kvalitě byly tyto dekorace oceněny na světové grafické výstavě v Lipsku. Kyselovo divadlo vybavené Dekoracemi českých umělců a loutkami modeléra Karla Kobrleho se ujalo pod označením „Alešovo divadlo“. Pozdější reflexí tohoto názvu bylo i nové zvětšené proscénium Rudolfa Livory z třetí série Dekorací českých umělců s portrétem Mikoláše Alše. U odborníků i laické veřejnosti mělo tzv. „Alešovo divadlo“ značný ohlas a bylo také mimořádně hodnoceno soudobou kritikou. Následující hodnotné série tištěných dekorací vytvářeli noví autoři jako Ferdinand Prokop, Maryna Alešová-Svobodová, Josef Váchal, Ferdinand Engelmüller, Jaroslav Květ, Ladislav Novák, Max Boháč, Bohumil Vágner, Josef Skupa, Karel Štapfer, Vít Skála, Ladislav Sutnar, Alois Kalvoda. Zajímavou se jeví třetí série Dekorací českých umělců z roku 1918, která některými scenériemi „oslavovala“ vznik Československa. Objevily se zde např. Karlův Týn od Engelmüllera, Staroměstské náměstí v Praze od Květa a Hradčany od Boháče. Počínaje pátou sérií (1923) vydávala Dekorace českých umělců firma Modrý & Žanda. Devátou sérii také nakladatelství A. Storch syn. Autorem archů 6.-9. série byl kromě Kalvody, který vytvořil 3 archy 8. série, výhradně Antonín Skála. Rozměr prospektu Dekorací českých umělců byl 72x45 cm. Jednotlivé série zahrnovaly také proscénia různých autorů. Kromě svérázného charakteru a vysoké výtvarné úrovně přinesly zjednodušení a „provzdušnění“ scény. Zastaralý systém mnoha párů kulis a více řad sufit, znemožňující pohyb loutek v celé hloubce jeviště, byl redukován na jednu přední sufitu a jeden nebo dva páry kulis. Patrné je oproštění od falešné perspektivy a nadbytečných detailů, zejména malovaných doplňků interiérů. Dekorace českých umělců a Alšovy loutky byly dlouho uznávány doma i v zahraničí.
    Po první světové válce představují loutkářské firmy nové kolekce tištěných divadel a dekorací více formátů pro loutky různé velikosti (18, 25, 35, 45-50 cm). Předlohy vytvářeli opět uznávaní výtvarníci. Akademický malíř Karel Štapfer, šéf výpravy Národního divadla, vytvořil pro Münzberga tři obsáhlé samostatné série realisticky pojatých dekorací různých formátů včetně proscénií. K autorům, kteří se trvale podíleli na rozmachu rodinného loutkového divadla, náleží také akademický malíř Vít Skála. Navrhl obsažné série malebných technicky dokonalých tištěných dekorací. Více než 60 archů pro firmu Modrý & Žanda představovalo pokračování řady Dekorací českých umělců. V roce 1926 vydalo nakladatelství A. Storch syn jeho kompletní tzv. „Storchovo české loutkové divadlo“ pro 18 cm loutky. K němu pod tlakem nakladatele vytvořil později s druhým vydáním původních dekorací v roce 1934 ještě druhé, výtvarně méně zdařilé proscénium. V roce 1932 vydalo Vilímkovo nakladatelství secesně laděné proscénium a tajuplné dekorace Artuše Scheinera, reprodukované poprvé ofsetem. Na Moravě vynikly výtvarnou úrovní vysoce stylizované kubizující dekorace a proscénium architekta Miroslava Koláře, které vydal v roce 192O Moravský papírový průmysl v Brně. Tradiční kulisový systém rozbily soustavou jednotlivých dekoračních prvků. K tomuto divadlu byly určeny malé půvabné soustružené loutky Josefa Jelínka od firmy Modrý & Žanda
z roku 1923. Šlo o první jakoby funkcionalistické loutky navazující na snahy Artělu o tvorbu uměleckých hraček (např. soustružené loutky Ladislava Sutnara). Svatopluk Bartoš vytvořil roku 1932 pro firmu Antonín Münzberg souborné „Divadlo Münzbergových dekorací z české historie“. Scenérie ukazovaly zajímavá historická místa, jako např. hrad Skuhrov, hradní síň na hradě Rožmberku, hradní nádvoří Karlštejna, zimní krajinu s horou Říp, Belveder, Daliborku aj. Malíř Eduard Christián je autorem neoklasicistního divadla s folklórními prvky, vydaného Münzbergem v roce 1943. Mytologický motiv opony skrývá národnostní podtext. Divadlo i dekorace měly nahradit rozebrané Štapferovy série tzv. „rodinných dekorací“. Nakladatelství J. R. Vilímek vydalo v roce 1946 modernistické stolní divadlo grafika Jaroslava Švába, tištěné šestibarevným ofsetem. Dekorace jsou koncipovány netradičně jako kulisové prvky, které lze rozmanitě kombinovat v mnoha variacích. V zásadě se jedná o první stolní divadlo, které zohlednilo soudobou pokrokovou divadelní scénografii.
    Rozsáhlá byla také produkce loutek, především marionet. Návrhy a prototypy vytvářeli sochaři, malíři, architekti, řezbáři - Josef Šejnost, Vratislav H. Brunner, Hanuš Folkman, Václav Vokálek, Karel Štapfer, Karel Svolinský, Alois Šroif, Josef Chochol, Karel Krob, Jan Král, Jiří Trnka, Josef Váchal, Ondřej Sekora, Ladislav Sutnar, Bohuslav Sucharda, Jan Malík, Ladislav Jan Šaloun, Václav Špála aj. Avantgardní a modernistické směry se loutkového divadla dotýkaly právě ponejvíce z hlediska výtvarného, tedy v oblasti scénografie. Sériová produkce se převážně zdráhala proměnit přísně typologický ale zároveň realistický styl. Menší loutky se většinou odlévaly nebo mačkaly do forem (hlavy, ruce, nohy), na zakázku
se také řezaly ze dřeva. Větší loutky bývaly spíše řezbované.
    K nejznámějším výrobcům loutek patřila firma Antonín Münzberg z Prahy, která od původních nejstarších alšovek přešla ke standardní široké výrobě nejžádanějších typů modelovaných loutek velikostí 18, 25 a 35 cm.
    Pražská firma Modrý & Žanda prošla delším vývojem, několikrát změnila jméno, ale i charakter produkce. V počátcích jako Alois Petrus v Třebíči nabízela loutky z obzvláště pevné hmoty, která vzhledem k mastnější konzistenci hůře pojila polychromii. Zatímco starší loutky snesou srovnání s kvalitní Münzbergovou produkcí, novější, zvláště vyráběné pod značkou Marlen, inklinují
k pokleslejšímu hračkářskému sortimentu.
    Produkci českých sériových loutek a divadel významně ovlivňovala od roku 1919 také loutkářská firma Jana a Elišky Králových s ochrannou značkou JEKA. Nabízela ponejvíce vlastní typy loutek navrhované Janem Králem. Byly oblíbené pro svoji jemnou stylizovanou modelaci a půvabné omalování. Mezi běžnými postavami nabízela JEKA také několik zvláštností - např. moravské typy podle Ondřeje Sekory: stréčka Křópala, tetičku Křópalku, Jozéfka Melhobu, Šebánka, Cvočka, Hnáta, Patrčku, dále „slavnou“ Pepinu Rejholcovou
akad. malíře Františka Voborského. Se Skupovou ochrannou značkou vyráběla také postavičky Spejbla a Hurvínka.
Koncem dvacátých let zavedli výrobu loutek manželé Preclíkovi z Hradce Králové, žijící od roku 1929 v Josefově. Nabízeli výtvarně zajímavé a vydařené typy, všechny s pohyblivými bradami. Výroba loutek měla u Preclíků rodinný charakter, podíleli se na ní pouze členové rodiny. Firma se jmenovala APAS (Anna Preclíková a synové). Po válce převzal firmu syn Jiří, který přes všechny překážky kladené soukromému podnikání udržel kontinuitu výroby loutek dodnes. Syn Vladimír je uznávaným výtvarníkem a sochařem.