Úvod > O muzeu > Přehled oddělení > Oddělení dějin literatury > Galerie literárních osobností > Josef Merhaut

O muzeu

 

Přihlaste se k odběru Newsletteru.
Zadejte Vaši e-mailovou adresu.

Editace registrace

Josef Merhaut

13. 10. 1863 Zbiroh u Berouna - 5. 9. 1907 Brno

Autor naturalisticky laděných próz z brněnského prostředí, básník a žurnalista. Vůdčí osobnost moravské literatury konce 19. století. 

Syn pivovarského sládka vyrůstal v chudých poměrech, po matčině brzké smrti u strýce ve Zdicích, později u tety v Praze. Do roku 1881 navštěvoval malostranské gymnázium, to však nedokončil. Krátce putoval s kočovnou divadelní společností a nedlouho také, jako mimořádný posluchač, studoval na právnické fakultě v Praze. Novinářskou dráhu zahájil jako pomocník v redakci pražského Pokroku v roce 1884. O rok později přesídlil do Brna a tam se stal redaktorem staročeské Moravské orlice, v níž působil až do své smrti například jako divadelní referent, fejetonista, vedoucí kulturní rubriky a od roku 1891 i ve funkci šéfredaktora. Patřil k předním organizátorům uměleckého a kulturního života v národnostně smíšeném Brně. Měl mimořádné zásluhy na rozvoji tamního Národního divadla, jehož produkci sledoval nejen jako kritik, ale aktivně se zde zapojoval i na poli řečnickém při různých oslavách i oficiálních programech. Spolu s Františkem Roháčkem stál u zrodu časopisu Niva a roku 1899 s Františkem Marešem také u vzniku Klubu přátel umění. O šest let později se stal prvním předsedou jeho literárního odboru (později přejmenovaného na Moravské kolo spisovatelů). Podnikal časté cesty po Moravě a roku 1904 se vypravil také do Chorvatska a Itálie. 

Těžké podmínky brněnské národní a sociální existence i novinářské práce, nešťastné manželství a smrt dvou synů znamenaly pro Merhauta tragické otřesy a časté duševní krize. Zemřel na následky cukrovky po bezvýsledném léčení v Karlových Varech a Luhačovicích. Byl pohřben na Ústředním hřbitově v Brně. 

Drobné prózy a básně začal Merhaut publikovat časopisecky počátkem 80. let. Jako prozaik, směřující od povídek k románům, zobrazoval především národnostní, sociální, kulturní a mravní rozpory a kontrasty brněnského života a jeho celkovou atmosféru na sklonku 19. století. Jeho literární práce byla silně ovlivněna naturalistickou estetikou (pojímající člověka jako bytost výhradně determinovanou tlaky společenského mechanismu, smyslovostí, pudy a dědičností) v temném, tragickém a bezútěšném vidění světa, v němž fatalismus ústí do pocitů rezignace a skepse. Poznamenaly ji také tendence impresionismu, a to především ve sledování elementárních pocitů, dojmů a nálad v barvitém líčení přírody, i symbolismu v ornamentální obraznosti a mystice půdy. Merhaut ve svých pracích vycházel především ze sledování smyslových vjemů a citových hnutí mysli svých postav. Detailní náhledy do každodenní reality mísil s prvky sentimentu a schematické stylizace, hutný a prostý styl s momenty zdlouhavé popisnosti a patosu. 

Deterministické a skeptické pojetí sociálních a národnostních problémů spolu s typem prostého člověka nenávratně ubíjeného a morálně i existenčně zbídačovaného přinesly nejprve Povídky (1890), poté vyzrálejší soubor Had a jiné povídky (1892) a nakonec vrcholně výbor z povídkové tvorby Černá pole (1896), který výrazněji naznačil, leč i relativizoval možné cesty k překonání pocitu bezmoci a mravní obrodě jedince (v sociálním boji, v lásce a venkovanství). V následujících románech Andělská sonáta (1900) a Vranov (1906) posílil Merhaut smyslové vnímání skutečnosti a částečně, jakkoli umělecky ne zcela přesvědčivě, realizoval svou snahu překonat pesimismus, eticky a psychologicky prokreslit a aktivizovat postavy, vyzdvihnout vztah k přírodě, hodnoty křesťanství, čistého citu a bojovného češství. 

Podobně jako v próze se i Merhaut básník věnoval národnostní, sociální a milostné tematice, která byla v jeho podání silně ovlivněna Vrchlického poetikou. Jako student uspořádal a vydal roku 1881 pod pseudonymem Jaroslav Maruška útlou sbírku veršů, kterou záhy stáhl a nepřipustil k prodeji. Jeho nerozsáhlou, ale poměrně různorodou tvorbu zachytil v jejím vývoji soubor Básně (1907) uspořádaný Miloslavem Hýskem. Ve své práci divadelního kritika byl Merhaut především průkopníkem realistického a sociálně angažovaného dramatu. 

Jeho kulturně-osvětovou a redaktorskou činnost, uplatňující se v kritikách, fejetonech, reportážích, proslovech a propagačních článcích, dokumentuje i Výbor fejetonů Josefa Merhauta (1908) editovaný Miloslavem Hýskem, který obsahuje práce psané především pro Moravskou orlici od roku 1885.

Požitá literatura:

  • jn: Josef Merhaut, in: Slovník českých spisovatelů, Československý spisovatel, Praha 1964, s. 321-322.
  • lm: Josef Merhaut, in: Lexikon české literatury, díl 3, Academia, Praha 2000, s. 235-236.

Z materiálu uloženého v oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea

 
                                                
vyrobila www.omegedesign.cz