Muzejní maringotka: Don Šajn

Divadelní představení s tradičními loutkami-marionetami

Muzejní maringotka

Maringotka - nikoli pouhý vůz, ale i domov všech světských světem jdoucích. Jejich kuchyně, obývák, ložnice, dílna – celý kosmos. Pro muzejníky vůz pomyslný, symbol aktivit připomínajících dnešnímu publiku historii a tradici loutkového divadla.

Tak se začátkem sedmdesátých let 20. století zrodila Muzejní maringotka jako divadelní ochotnický soubor nadšenců při Moravském muzeu. Vyrostla z entusiasmu muzejníků a několika spolupracovníků, aby „přivedla zpět na scénu“ loutky dávných marionetářů, již zapomenuté na půdě domku zestárlého komedianta, zakleté do uprášených figurnic a vysvobozené teprve nedávno pro sbírku muzea. Od té doby se v souboru vystřídalo mnoho aktérů, a to i z řad profesionálů.
 

Don Šajn

Původem španělský příběh o Donu Juanovi, pověstném farizeji a svůdníku žen, pochází z druhé poloviny 14. století. V literární formě ho zpracoval mnich Gabriel Tellez roku 1634 pod pseudonymem Tirso di Molina jakožto Sevillský posmě­váček aneb Kamenný stolovník. Téma se objevilo v mnoha evropských literárních kulturách a stalo se předlohou četných pozdějších dramatických verzí, nejprve zřejmě v italské komedii dell´arte.

Hra o Donu Juanovi zdomácněla v řadě variant i na loutkovém jevišti a koncem 18. století již patřila do kmenového repertoáru téměř každé loutkářské dynastie. V loutkářské podobě a zřejmě již vlivem komedie dell´arte doznala hra oproti původní spíše tragické předloze podstatných změn. Postrádá hrdinovo „donchuánství“ a nabývá spíše parodického charakteru harlekynády. V českém prostředí se vyskytovala pod mnoha názvy Don Jan, Don Chuan, Don Šajn, Don Zan (nebo Don Žán), Ďáblův boj, Otcovrah, Nezdárný syn, Dva bratři z Paříže, Marnotratný syn, Vrah otce, Prosto­pášník potrestaný a jinými. Český tvar jména loutkové postavy Don Šajn je zřejmě ovlivněn francouzskou literární tradicí, respektive přiblížením francouzské výslovnosti (don Žüan).

V odkazu moravského loutkáře Josefa Rumla se dochoval rukopis neúplného textu této hry pod názvem Dvouprincka aneb Dva ženichové, jedna nevěsta. Jaroslav Bartoš doplnil chybějící pasáže textu z jiných zachovaných verzí loutkářů Tomáše Dubského, Karla Kopeckého a Rudolfa Kaisra a otiskl jej pod názvem Don Šajn v publikaci Loutkářské hry českého obrození. A právě tento text Dona Šajna nastudoval v roce 1970 z podnětu Jiřího Jaroše a pracovníků divadelního oddělení Moravského zemského muzea národní umělec Karel Höger. S invencí sobě vlastní po způsobu kočovných loutkářů ve zvukové nahrávce hlasově ztvárnil deset postav.

Muzejní maringotka hraje Dona Šajna v původních dekoracích a replikami unikátních loutek, jež se dochovaly v rodině Berousko­vých z Hodonína. Jejich originály dnes patří k jedinečným dokumentům kočovného marionetového divadla ve sbírce Oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea.