Úvod > Navštivte nás > Multimediální průvodci > Chvála sběratelství

Chvála sběratelství: 200 let služby moravské kultuře a vědě

English version | Russian version

Založení Františkova muzea v roce 1817 bylo výsledkem působení nového osvícenského ducha, který umožnil postupnou přeměnu někdejších kunstkomor a kabinetů kuriozit, zdobících dvory evropské šlechty, v muzea budovaná nikoli z pouhé záliby ve sbírání krásných věcí, ale s cílevědomou snahou o poznání země, jejího přírodního bohatství i života místní populace.

Osvícenská aristokracie si byla vědoma významu poznání jako základního předpokladu pro lepší prosperitu a konkurenceschopnost svých velkostatků i prvních průmyslových podniků. V Brně tak roku 1811 vznikla Moravská společnost pro zvelebení hospodářství, přírodoznalství a vlastivědy, známá jako Hospodářská společnost. Přítomnost vzdělaných osobností v jejím vedení, šíření vzdělanosti a pokroku ve všech oblastech hospodářství, nový vědecký duch, požadující práci s prameny, vedl k postupnému vytváření sbírky nerostů, živočichů, zemědělského nářadí a samozřejmě odborné literatury. Tak se začaly základy Františkova muzea rodit ještě dříve, než se myšlenka jeho vzniku dostala „na papír“. Dříve než otcové této myšlenky, především sekretář Hospodářské společnosti Christian Karel André vypracovali projekt muzea jako ústavu, který měl prostřednictvím sbírek zahrnujících historii, přírodu, umění i současnou výrobu dokumentovat charakter země a současně se stát badatelským centrem. Vzorem mělo být muzeum ve Štýrském Hradci (Johanneum), zřízené už v roce 1811 s cílem shromažďovat a šířit znalosti o zemi, využívat hojných pramenů k podpoře průmyslu, pracovitosti obyvatel a ke vzdělání mládeže, propagovat praktické znalosti a vychovávat občany ve vlasteneckém duchu. Memorandum navrhující založení moravskoslezského národního muzea podepsali osvícenští moravští aristokraté František Hugo Salm-Reifferscheidt, hrabě Josef Auersperg a moravskoslezský zemský guvernér hrabě Antonín Bedřich Mitrovský. Odpovědí na toto memorandum bylo nejvyšší rozhodnutí císaře Františka I. z 29. července roku 1817. Panovník schválil vznik muzea, propůjčil mu svoje jméno a také pochválil Hospodářskou společnost za úsilí o jeho založení. Organizační statut muzea, obsažený ve vyhlášce zemského guvernéra hraběte Mitrovského z 24. března 1818, počítal se sedmi sbírkovými skupinami. První místo zaujala Historie, která měla zahrnovat sbírky listin, kronik, tisků a rukopisů z Moravy a o Moravě. Předmětem sběru byly také mince, mapy, pečeti, ale i lidové písně a báje, zprávy o tatarském vpádu na Moravu roku 1241, husitech a náhrobcích. Faktický primát mezi obory zastoupenými v muzeu měly ovšem přírodní vědy. Ve výčtu jednotlivých oborů nechybí přírodopis, matematika, fyzika, chemie, technologie a zemědělství. Například oddělení chemie, vybavené laboratoří, bylo pověřeno zkoumáním moravských minerálních vod, prováděním pokusů pro průmysl a zemědělství. Oddělení technologie mělo po vzoru Johannea sbírat různé výrobky pocházející z Moravy. V lednu 1900 muzeum soukromé Hospodářské společnosti přešlo do vlastnictví a správy země Moravy. Změn zřizovatelů bylo ve dvousetleté historii muzea ještě několik, více než změn společenského uspořádání. Muzeum však vždy obstálo jako instituce odolávající efemérním vnějším tlaků, jako ústav, který může soudy svých odborných pracovníků opřít o bohatý sbírkový materiál. Právě zde je největší hodnota muzea. Sbírky jsou nejen doklady minulých dějů v regionu, na kontinentu i ve světě, ale dokumentují také spojení instituce s prostředím, ve kterém působí. Za podstatnou část materiálního dědictví, které muzeum odkáže budoucím generacím, vděčí sběratelské vášni svých spolupracovníků, kteří muzeu darovali, prodali nebo odkázali své sbírky. Byli mezi nimi aristokraté stejně jako lidé učitelé, technici, lékaři, lesníci a příslušníci dalších profesí, kteří svůj život spojili se sběratelstvím.

Botanické oddělení Přírodovědného muzea MZM

Botanické sbírky patřily k historii Františkova muzea od jeho počátků. V počátcích obsahovaly více než 7 000 položek, nyní čítá herbář přes 980 000 položek cévnatých rostlin, mechorostů, lišejníků, hub a řas. Je tak třetí největší botanickou sbírkou v České republice. Obohatily ji dary herbářů Konstantina Münch-Bellinghausena (1841), Eduarda Formánka (1900) a koupě herbáře Josefa F. Freyna (1905). Münch-Bellinghausen shromáždil v letech 1800–1838 vzorky řas, lišejníků, hub, mechorostů a cévnatých rostlin od řady sběratelů. Herbář obsahoval přibližně 12 000 položek, mj. i rostliny z Asie, Ameriky, Afriky a Austrálie. Z Münch-Bellinghausenova, Formánkova a Freynova herbáře bylo doposud nalezeno téměř 2 500 typových dokladů – jedinečných exemplářů rostlin, podle kterých bylo stanoveno jméno druhu nebo jméno taxonu nižší klasifikace. Na začátku 20. století byly dalšími významnými akvizicemi sbírky Františka Zavřela, Albina Wildta a Franze Teubera. Obohatil ji také materiál z výzkumných exkurzí Komise pro přírodovědné zkoumání Moravy (zřízené 1904 při muzeu). Později přibyly herbáře Richarda Picbauera, Eduarda Baudyše, Josefa Jedličky, Josefa Podpěry, Jana a Františka Šmardových, Vojtěcha Vlacha, Stanislava Staňka a Františka Černocha. Jen Staňkův herbář čítal 220 balíků z 25 000 položek. Nejnovější významné přírůstky představují sběry Petra Albrechta, Bohumila Trávníčka, kde jsou zastoupeny rody pampeliška (Taraxacum) a ostružiník (Rubus), a Jaroslava Čápa, jednoho z posledních moravských amatérských floristů. V prvních desetiletích po založení muzea se o botanické sbírky muzea starali kustodi Albin Heinrich (1836–1864), Moritz Wilhelm Trapp (1864–1895) a následně přednostové oddělení František Karel Stohandl, Karel Vandas, Josef Podpěra, František Skyva, Jan Macků, Johann Hruby. V roce 1945 se vedení ujal Jan Šmarda, dlouholetými vedoucími byli ve druhé polovině 20. století Valentin Pospíšil (1959–1977) a Karel Sutorý (1977–2014), kterého vystřídal Vladimír Antonín. Botanické sbírky byly zpočátku vystavovány společně s dalšími přírodninami. Ve 20. letech 20. století byly představeny veřejnosti podle oborů. K Jubilejní výstavě soudobé kultury (1928) byla vytvořena botanická expozice, jejíž součástí byl atraktivní soubor ze dřeva vyřezaných hub a ovoce (asi 400 kusů), který pod vedením Františka Skyvy vytvářel (od roku 1921) řezbář Josef Rulíšek. Houbám byla věnována také rozsáhlá výstava Houby / Fungi (1965–1973). Její součástí byla houbařská škola, předznamenávající svým ohlasem založení dodnes vyhledávané houbařské poradny.

Zoologické oddělení Přírodovědného muzea MZM

Zoologické sbírky existovaly již při založení muzea v roce 1817. Vycpaniny zvířat tvořily nejstarší složku sbírkového fondu Františkova muzea. Ve Speciálním inventáři pro oddíl zoologie založeném roku 1818 nacházíme, kromě materiálu konzervovaného v lihu, exemplářů hmyzu a různých živočišných schránek, také 60 položek vycpanin. V současnosti oddělení spravuje sbírky čítající 39 000 exemplářů vycpanin, kůží, lebek a koster. Materiálu konzervovaného v lihu (ryby, obojživelníci, plazi) je evidováno téměř 5 000 položek (cca 160 000 kusů). Zoologické oddělení má také bohatý archiv snímků, filmů a videí a rozsáhlou fonotéku především ptačích hlasů. V první polovině 20. století zoologické sbírky spravovali František Dvorský, Anton Rzehak, Leopold Schmerz, Karl Schiermeisen, Emil Bayer a Karel Vandas, nejdéle pak Karel Absolon, který položil základ systematické zoologické výstavní sbírky. Současně vznikaly sbírky studijní, v jejichž doplňování pokračoval tehdejší ředitel oddělení obratlovců ornitolog Franz Zdobnitzky. Po jeho boku začal v muzeu pracovat Emil Hachler, který se spolu s preparátorem Jindřichem Mrázkem zasloužil o poválečné znovuotevření výstavních sbírek veřejnosti. V roce 1950 nastoupil do Moravského zemského muzea Zdeněk Kux, který vedl oddělení až do roku 1988. V současnosti je vedoucím oddělení Miroslav Šebela.
Muzejní sbírky vznikaly především z darů. Výrazně je v roce 1922 rozhojnil Friedrich Chorinsky darem materiálu z loveckých výprav do Afriky. Lékař Jaroslav Bakeš muzeu v roce 1930 věnoval sbírku loveckých trofejí ze Severní Ameriky a Špicberk, přibyly i ornitologické kolekce od Václava Čapka, Franze Zdobnitzkého, Jindřicha Mrázka, Jana a Jaroslava Hálových a Josefa Dostála. Po válce v roce 1945 oddělení získalo část významné ornitologické kolekce hraběte Josefa Seilerna z Lešné a trofeje z loveckých výprav Rudolfa Salma do Afriky. V roce 1974 muzeum získalo od Vysoké školy zemědělské v Brně Karáskovu kolekci 3 270 kožek ptáků. V roce 2001 muzeum koupilo sbírku Adolfa Rossiho – 7 500 ulit a lastur mořských měkkýšů. Většina přírůstků po roce 1950 pochází ze sběrů pracovníků oddělení. Zdeněk Kux shromáždil rozsáhlou sbírku ichtyologického a herpetologického materiálu konzervovaného v lihu, srovnávací sbírku osteologickou a materiál, který umožnil vytvoření dosud sloužící stálé expozice Fauna Moravy. Sbírka dokumentuje jedinečnou druhovou pestrost na mnoha místech někdejšího Československa před velkými hospodářskými změnami krajiny v minulém století. Fond oddělení výrazně obohatila sbírkotvorná činnost Miroslava Šebely, který podnikl se svými spolupracovníky opakované cesty do delty Dunaje (1979–1994), do jižní Ameriky a na Galapágy (1992–2014). Od roku 1989 oddělení disponuje studijní plochou Betlém u vodního díla Nové Mlýny. V tomto chráněném území uskutečňuje zoologické a ekologické výzkumy a nepřetržitě dokumentuje přirozenou obnovu mokřadu.

Geologicko-paleontologické oddělení Přírodovědného muzea MZM

O sbírání minerálů a fosilií se zajímali již zakladatelé Františkova muzea Hugo Salm, Alois Liechtenstein a Jan Nepomuk Mitrovský. První kustod Albin Heinrich byl vzděláním geolog a mineralog. Muzeum hrálo významnou roli při prvních geologických výzkumech Moravy a Slezska. Kromě Albina Heinricha, po kterém jako po objeviteli pojmenoval rakouský ichtyolog Johan Jakub Heckel rybku Amphisyle heinrichii Heckel 1850, rozšířenou v oligocénu Evropy, sehrál při budování paleontologických sbírek významnou roli lékař Josef Melion (1813–1905), od kterého muzeum získalo první kolekce zkamenělin. Za základ sbírky lze však pokládat velkou kolekci lékaře Ferdinanda Katholitzkého, kterou muzeum koupilo v roce 1889 v době působení kustoda Moritze Trappa. Díky této akvizici se do muzea dostaly i zkameněliny z významných evropských lokalit. Další přírůstky souvisely s výzkumy přelomu 19. a 20. století, kdy bylo muzeum spojeno se jmény Jaroslava Jiljího Jahna, Antona Rzehaka, Alexandra Makowského a Vladimíra Procházky. V současnosti paleontologická sbírka obsahuje zkameněliny z více než 1 000 českých a moravských a více než 850 zahraničních lokalit. Některé zde uložené fosilie jsou nyní jediným hmotným důkazem někdejší existence paleontologicky významných lokalit. Hodnotnou částí sbírky je typový materiál, např. holotypy ichnofosilií, fosilních ryb z menilitových břidlic a terciérní květeny. K nejzajímavějším patří již vzpomenutý holotyp Amphisyle heinrichii Heckel 1850, zkamenělý otisk ryby klunatky. Vzácný je rovněž otisk členovce Anger longirostris z německé lokality Solnhofen, stejně jako holotyp plže rodu Levianthia popsaný Alexandrem Makowskym (1884) z jurské lokality Mikulov – Turold. Holotyp havýše Oligolactoria bubiki je druhým nejstarším
fosilním zástupcem havýšovitých na světě. Oddělení spravuje také vzácnou kolekci paleontologických rekonstrukcí malíře Zdeňka Buriana a soubor litografických výukových tabulí Carla Alfreda von Zittela z roku 1879.
Nynější aktivity pracovníků oddělení nalézají vyústění v bohaté publikační i výstavní činnosti. Kromě stálé expozice Zaniklý život na Moravě oddělení připravilo řadu zajímavých výstavních projektů z poslední doby připomeňme alespoň Messel on Tour (2012), Vulkány, tepny Země (2014), Zápas ichtyosaurů, aneb Pravěk štětcem Zdeňka Buriana (2015).

Entomologické oddělení

Kolekce hmyzu byla součástí nově zřízeného Františkova muzea hned od samotného začátku: nejstaršími dochovanými sbírkami jsou palearktičtí brouci hraběte Maximilian Gandolfph von Künburga a motýli Franze Josefa Kupida, kteří byli pravděpodobně sbíráni již koncem 18. století. O tom svědčí i Kupidův seznam motýlů okolí Brna za 40 let pozorování. V současné době se rozsah sbírek Entomologického oddělení blíží dvěma milionům exemplářů. K základu sbírky z prvních let muzea postupem času přibyly dodnes vědecky významné sbírky brouků Romualda Formánka, motýlů A. Polanského, dvoukřídlých K. Czižka a dalších. Správa všech těchto sbírek byla až do dvacátých let 20. století společná se sbírkami zoologickými. Samostatné Entomologické oddělení bylo vytvořeno až v roce 1927. Tehdy nově vzniklé oddělení získalo mimořádnou sbírku Leopolda Melichara, jejíž mezinárodní význam zůstává, díky množství typového materiálu, zachován dodnes.
V počátcích vedl Entomologické oddělení přítel Karla Absolona Jaroslav V. Stejskal, původně redaktor časopisu Příroda, nadšený, byť amatérský, entomolog. Podařilo se mu získat řadu cenných kolekcí (Karla Mazury, Vladimíra Zoufala, Jana Slavíčka a dalších), takže před II. světovou válkou čítaly sbírky oddělení již přes 250 000 exemplářů. Během německé okupace se přednostou oddělení stal výborný německý dipterolog Karl Landrock, jehož sbírka je v Moravském zemském muzeu dodnes. Poté, co Jaroslav V. Stejskal zahynul v dubnu 1945 při osvobozovacích bojích střepinou granátu, našlo muzeum náhradu v Jaroslavu L. Stehlíkovi, jemuž podle dobových pramenů „k ruce dán knihovník, zřízenec, preparátor a myčka“. Během čtyř desetiletí, kdy byl Jaroslav L. Stehlík přednostou, vzrostl počet sbírkových exemplářů na 1,5 milionu. Mezi nejvýznamnější akvizice patří sbírky Emila Jagemanna, Stanislava Obra, Vladimíra Teyrovského, Františka Lásky a mnoha dalších. Nelze ale nevzpomenout tzv. Akci Afghanistan, díky které se do sbírek oddělení dostalo kolem 130 000 kusů afghánského hmyzu sbíraných šesti českými přírodovědci v šedesátých letech 20. století. Kromě toho se tehdejší pracovníci oddělení věnovali průzkumu entomofauny Moravy a Slovenska a vytvořili cennou sbírku zejména hospodářsky významného řádu Hemiptera. Zásluhou nového přednosty bylo také zvýšení prestiže časopisu Acta Musei Moraviae - Scientiae naturales, jehož byl Jaroslav L. Stehlík redaktorem. Díky tomu byla zavedena výměna s partnery z celého světa. Po penzionování Jaroslava L. Stehlíka začátkem 90. let 20. století řídila oddělení Irina Vavřínová, která v roce 1996 předala oddělení Jiřímu Kolibáčovi. Během posledních 20 let se podařilo významně rozšířit sbírky hmyzu, a to jak od amatérských a profesionálních entomologů, tak především vlastními sběry. Díky aktivitě pracovníků oddělení se daří dokumentovat mizející biodiverzitu tropických a subtropických zemí.

Mineralogicko-petrografické oddělení

Oddělení spravuje 150 000 sbírkových předmětů: A – minerály Moravy; B – minerály z Čech a zahraničí; C – horniny Moravy; D – horniny z Čech a zahraničí; E – broušené drahé kameny; T – tektity (vltavíny) a meteority. Kořeny těchto rozsáhlých sbírek sahají do konce 18. století. Poté, co byla popsána první rozpoznaná hornina z Moravy – náměšťský kámen (granulit) v roce 1754 – byl zájem o minerály na Moravě a ve Slezsku motivován evropsky významnými nálezy lepidolitu v Rožné v roce 1792 a chryzoberylu v Maršíkově v roce 1815. Hned v prvních letech získalo muzeum sbírky nerostů, které mu v letech 1818–1837 věnovali hrabě Jan Nepomuk Serényi, hrabě Jan Nepomuk Mitrovský, starohrabě Hugo Salm i kníže Alois Liechtenstein.
Prvním odborným kustodem muzea se stal roku1836 Albin Heinrich. Tento otec moravské mineralogie napsal také geologicko-mineralogické stati do fenomenálního Wolneho díla Die Markgrafschaft Mähren. Po jeho smrti pečovali o sbírky až do doby jmenování dalšího kustoda (Vladimír Josef Procházka, působil v letech 1912–1913) jiní významní odborníci, například František Dvorský, Karel Schiermeisen, Anton Rzehak a Karel Absolon. Na přelomu 19. a 20. století se počíná rozvíjet topografická mineralogie, která se poté na více než 50 let stala dominující činností mineralogického pracoviště muzea. V roce 1921 bylo zřízeno samostatné Mineralogicko-geologické oddělení v čele s přednostou Zdeňkem Jarošem, který pro muzeum získal velké sbírky Jaroslava Bakeše, Bruna Kučery, Eduarda Burkarta, Gustava Švancary a Jana Jindřicha Petrželky. V roce 1948 vzniklo reorganizací Mineralogicko-petrografické oddělení, v jehož čele stanul Tomáš Kruťa, který je vedl dalších třicet let. V té době se bouřlivě rozvíjel geologický průzkum všech možných nerostných surovin, což bylo spojeno s nálezy nových minerálů.
Kromě tradičních odborných témat, jako je topografická mineralogie Moravy, minerály pegmatitů a metamorfovaných hornin se specifickým složením, je nyní v oddělení věnována větší pozornost mineralogicko-geologickým aspektům historického dolování na Moravě a environmentálním mineralogickým problémům. Nadále jsou objevovány minerály nové pro Moravu, české země i pro mineralogický systém. Ve sbírkách muzea jsou uloženy tzv. typové vzorky rossmanitu, vránaitu, darrellhenryitu, oxi-skorylu, lucchesiitu.

Oddělení dějin divadla

Oddělení založené 1. dubna 1957 má významnou roli ve výzkumu, dokumentaci a hodnocení divadelní kultury na Moravě, především původní divadelní a inscenační tvorby. Zpočátku spravovalo archiv brněnského Družstva českého Národního divadla, který obsahoval více než 20 000 teatrálií a přibližně 3 000 divadelních publikací. Ten se posléze se stal základem systematicky budované sbírky divadelních moravik. Současný sbírkový fond oddělení – téměř 90 000 předmětů – tvoří scénografie, ikonografie, rukopisy, archiválie, pozůstalosti divadelních osobností, fotografie, loutky, stolní divadla, zvukové i audiovizuální záznamy a další doprovodné dokumenty, například plakáty a programy inscenací i výstřižky recenzí. Zakladatelkou a dlouholetou vedoucí pracoviště byla Jiřina Telcová, která v muzeu pracovala do roku 1990. Po ní následovali ve funkci František Pavlíček (1990–1992) a Jaroslav Blecha (1992–doposud). Základem sbírky jsou průvodní dokumenty inscenací a rozličné doklady divadla jako jevu. Z toho hlediska je sbírka teatrálií systemizována, dokumentuje tedy například vývoj a proměny scénografie, dramaturgie atd. K nejcennějším sbírkovým předmětům bezpochyby patří opona od Jana Václava Kautského z roku 1881 vytvořená pro Národní divadlo v brněnském Besedním domě. Ve scénografické kolekci čítající v současné době na čtyři tisíce scénických a kostýmních návrhů mají své zastoupení například Josef Čapek, František Tröstr, František Tichý, František Muzika, Eduard Milén a další výtvarní umělci. Historicky cenný a též výtvarně atraktivní materiál nabízí loutkářská sbírka, v níž se nacházejí kolekce marionet a vybavení divadel význačných loutkářských rodů – Berousků, Šimků, Flachsů, Kopeckých, Doležalů, Tříšků, Nových a dalších. Z autorů tradičních loutek jsou zastoupeni řezbáři Mikoláš Sychrovský z Mirotic, Suchardové z Nové Paky, Vojtěch Zach z Kutné Hory, Jindřich Adámek z Dobrušky nebo Jan Flachs z Modřic u Brna. V poslední době obohatily loutkářskou sbírku také průmyslově vyráběné loutky a dekorace. Specifikum sbírky představují pozůstalosti, obsahující různorodý materiál jako fotografie, rukopisy či ikonografii divadelních osobností. V rozsáhlejších kompletech vystupují režiséři Miloš Wasserbauer, Antonín Kurš, Rudolf Walter, herci Ema a Ladislav Pechovi, Zdeňka Gräfová a další. Oddělení má odbornou specializovanou knihovnu o více než 14 000 titulech. V současné době toto pracoviště koncepčně připravuje stálou expozici Loutkářské umění a tradiční kultura na Moravě v zrcadle času v Paláci šlechtičen, která bude první stálou prezentací významné části sbírkového bohatství Oddělení dějin divadla.

Oddělení dějin literatury

Oddělení patří mezi nejmladší odborná pracoviště Moravského zemského muzea. Bylo založeno v únoru 1958 v souvislosti s výstavou Brno Jiřímu Mahenovi (1957/1958), pořádanou Muzeem města Brna. Do čela oddělení byl postaven mladý absolvent bohemistiky Jiří Hájek (1932–1998, publikoval i jako Jiří Hek), v jehož osobnosti se pojila odbornost se šíří záběru. V roce 1961 bylo toto pracoviště převedeno do tehdejšího Moravského muzea, jeho dosavadní zaměření na Brněnsko se rozšířilo na dokumentaci vývoje české literatury od nejstarší doby do současnosti se zvláštním zřetelem k teritoriu historické Moravy. V prvním desetiletí jeho existence se uskutečnily až stovky akvizic ročně. Nyní oddělení spravuje na 100 000 sbírkových předmětů – od rukopisů a korespondence až po audiovizuální záznamy či osobní předměty autorů. Příruční knihovna má více než 25 000 svazků, rozsáhlý je výstřižkový archiv. Sbírkové soubory se vztahují k osobnostem Jiřího Mahena, Rudolfa Těsnohlídka, S. K. Neumanna, bratří Mrštíků, Jakuba Demla, Josefa Holého, Karla Elgarta Sokola, Františka Halase, Dalibora Chalupy, Bedřicha Fučíka, Adolfa Kroupy, Oldřicha Mikuláška, Jana Skácela, Ondřeje Sekory a dalších. Kromě autorů krásné literatury dokumentují také práci literárních vědců, například Arna Nováka, Josefa Hrabáka nebo Štěpána Vlašína.
Během nedlouhé historie literárních sbírek přecházela jejich správa v souvislosti s reorganizacemi Moravského muzea z oddělení do oddělení. Personální situace oddělení se stabilizovala po roce 1989: kromě vedoucího Jiřího Hájka zde působil komeniolog a specialista na starší literaturu Jan Skutil a historik současné literatury Zdeněk Drahoš, editor souborného díla Oldřicha Mikuláška (spolu s Jiřím Kudrnáčem). Nadějné období, podobné zakladatelským šedesátým létům 20. století, bohužel skončilo úmrtím Jiřího Hájka. Následující léta přinesla další organizační změny. Až v roce 2009 oddělení znovu získalo samostatnost a v roce 2013 otevřelo v budově v Hudcově ulici svůj první stálý expoziční prostor s výstavou Corpus litterarum. Nově byl formován fond velkých pozůstalostí autorů exilu a samizdatu, který se v roce 2015 oddělil jako Centrum kulturně-politických dějin 20. století.
Z výstavních prezentací posledních let připomeňme alespoň podíl oddělení na výstavě Domov za Velké války (v části věnované spisovatelům – vojákům) z roku 2014, stálou expozici Corpus litterarum (2013, rozšíření 2016), Lidské mraveniště Ondřeje Sekory (2015), putovní výstavu Marie von Ebner-Eschenbach. Deník moderní Evropanky (2106–2017), Bílovický salon (externí expozice, 2016) a výstavu Ferda Mravenec a jeho tvůrce Ondřej Sekora, připravenou pro Česká centra v Paříži a Varšavě v roce 2017.

Centrum kulturně-politických dějin 20. století

Vznik Centra kulturně-politických dějin 20. století k 1. dubnu 2015 byl výsledkem akvizičních úspěchů pracovníků Oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea, kteří od roku 2010 získali množství významných antitotalitních materiálů. Sbírka obsahuje výjimečné dokumenty politologické, politické, sociologické, filozofické, publicistické, historické a k dějinám estetiky. Prvním vedoucím tohoto centra byl literární historik Zdeněk Drahoš, zaměřený na současnou českou literaturu.
U kolébky tohoto nového pracoviště byla v roce 2010 jednání generálního ředitele Moravského zemského muzea Martina Reissnera se spisovatelem Pavlem Kohoutem, směřující k získání fondů významných postav českého protitotalitního úsilí sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Již v srpnu 2010 se podařilo získat darem první část cenného souboru spisovatele a po listopadu 1989 také diplomata Jiřího Gruši, následně pak první konvolut z obsáhlého archivu Pavla Kohouta a také fond Oty Filipa. V roce 2012 muzeum zahájilo spolupráci s Jiřím Müllerem, jedním z čelných představitelů studentského hnutí na sklonku šedesátých let 20. století, disidentem, signatářem Charty 77 a organizátorem tzv. podzemní univerzity. Právě on v dalším období zajistil pro muzeum významné akvizice dokumentů historiků Jana Tesaře a Jaromíra Procházky, filozofky Boženy Komárkové, sociologa Miloslava Petruska, filozofa a britského estetika Rogera Scrutona a brněnského jazykovědce Milana Jelínka. Do dnešních dnů Centrum kulturně-politických dějin 20. století získalo již zhruba dvě desítky fondů, včetně akvizicí od Jana Trefulky a Milana Uhdeho.
Od začátku roku 2017 stojí v čele oddělení Demeter Malaťák, který vystřídal Zdeňka Drahoše. Sbírky jsou v současné době zpracovávány, ale také využívány pro výstavní činnost. Oddělení zajišťuje lektorské výklady v expozicích Corpus litterarum a Hora dění Ludvíka Kundery, instalovaných v muzejním Domě Jiřího Gruši v Brně-Medlánkách. Z prvních výstavních počinů oddělení připomeňme putovní výstvu Šťastný bezdomovec – Evropan a světoobčan Jiří Gruša / Glücklich heimatlos – Europäer und Weltbürger Jiří Gruša, poprvé představenou v květnu 2017 v Brně. Nabízí vhled do života a díla Jiřího Gruši, disidenta, bojovníka proti cenzuře a diktatuře, spisovatele tvořícího v českém a německém jazyce, překladatele, prezidenta celosvětového sdružení spisovatelů PEN International, diplomata a prostředníka národní a kulturní vzájemnosti. Výstava, jazykově česko-německá, vychází z materiálů, které jsou součástí fondu Jiřího Gruši ve sbírkách muzea. Postupně bude prezentována na dalších místech v ČR, Německu a Rakousku.

Oddělení dějin hudby

Oddělení, od počátku budované jako centrum pro výzkum, dokumentační a vědecké zpracování hudební kultury v našich zemích, bylo založeno roku 1919 a nazváno Hudební archiv. Zakladatelem a prvním vedoucím byl Vladimír Helfert. Pod jeho vedením se oddělení v období první republiky stalo významným sbírkotvorným, vědeckým a studijním centrem, podílejícím se rovněž na vzdělávání studentů, jakož i na koncertním a divadelním provozu. Byly položeny základy systematického získávání, evidence a ochrany hudebních památek se zvláštním zřetelem k Moravě a její roli v hudebních dějinách. V Helfertových stopách kráčela řada dalších osobností tohoto oddělení – připomeňme Jana Racka, Theodoru Strakovou, Jiřího Sehnala nebo Svatavu Přibáňovou.
Sbírky Oddělení dějin hudby patří k nejvýznamnějším v českém i světovém měřítku. Obsahují přes 110 000 sbírkových předmětů - vzácné hudební rukopisy a tisky, od neumového misálu ze 13. století až po pozůstalosti současné generace skladatelů, hudební nástroje, libreta, teoretické traktáty, učebnice, staré hudební inventáře a katalogy, obrazovou dokumentaci, koncertní programy, korespondenci a další doklady vztahující se k hudební aktivitě jednotlivců a institucí. V depozitářích oddělení se nacházejí také vzácné autografy Ludwiga van Beethovena, Antonia Salieriho, Wolfganga Amadea Mozarta, Johannesa Brahmse, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů adalších. V posledních letech se sbírky Oddělení dějin hudby dynamicky rozrůstají o odkazy skladatelů 20. století. Významem zcela mimořádnou součástí sbírek Oddělení dějin hudby je archiv Leoše Janáčka. Roku 1932 darovala paní Zdeňka Janáčková muzeu základ pozůstalosti po zesnulém manželovi. Postupným doplňováním se podařilo vybudovat dnes téměř kompletní archiv dokumentující dílo a život této jedinečné osobnosti světových dějin hudby. Obsahuje rukopisy skladeb, dobové opisy, skladatelovy rukopisy libret, literárních a odborných studií, zápisníky a sbírky nápěvků mluvy. Součástí je také klavír, u něhož Janáček celý život komponoval. Pro svou jedinečnost a celistvost je sbírka pod názvem Archiv Leoše Janáčka nominována do mezinárodního registru dokumentového dědictví UNESCO Paměť světa.
Janáčkova pracovna s původním mobiliářem je instalována na svém původním místě, v zahradním domku ve Smetanově ulici. Tento dům si Leoš Janáček nechal postavit jako ředitel varhanické školy v letech 1908–1910 a žil v něm až do své smrti v roce 1928. Domek s expozicí nese název Památník Leoše Janáčka. Oddělení spravuje také depozitář hudebních nástrojů na Starém zámku v Jevišovicích.

Ústav Anthropos

Cennou sbírku, ve které nechybí ani proslavená Věstonická venuše z doby před 32–22 000 lety, spravuje Ústav Anthropos. K dalším skvostům patří například tzv. Dolnověstonická hlavička, plastika lidské hlavy s účesem vyřezaná z mamutího klu, také Žena z Předmostí – rytina na mamutím klu objevená roku 1895, nebo plastika muže z Brna, pravděpodobně nejstarší loutka na světě z období před 26 000 lety. To jsou jen některé slavné položky ze sbírky oddělení, jehož název se v historii muzea objevil hned několikrát.
Poprvé v roce 1928, kdy Karel Absolon vybudoval na brněnském výstavišti v pavilonu Člověk a jeho rod expozici Anthropos, podruhé za protektorátu a konečně v roce 1965, kdy ředitel muzea Jan Jelínek zřídil oddělení zvané Ústav Anthropos a otevřel v Pisárkách Pavilon Anthropos. Antropologické výzkumy jsou staršího data, ale nálezy soukromých nadšenců se do jeho sbírek dostávaly až od 20. let 20. století. Přicházely do zoologického oddělení, které řídil Karel Absolon. Ten také roku 1924 zahájil výzkumy stanice lovců mamutů v Dolních Věstonicích a v letech 1925–1930 nechal prokopávat jeskyni Pekárnu se sídlištěm lovců sobů. Paleontologické sbírky s moravským diluviem stále spadaly pod zoologické oddělení. Ředitel Hucke však za protektorátu převedl lidské výrobky do pravěkého oddělení a v obavách před bombardováním je nechal převézt do mikulovského zámku. Ten však vyhořel a téměř vše se zničilo.
Po válce spravoval zoologicko-geologicko-paleontologické oddělení opět Karel Zapletal, diluvium (samostatné od roku 1948) vedl Miloslav Pokorný. V roce 1949 se vedoucím oddělení stal Bohuslav Klíma, který obnovil výzkumy v Dolních Věstonicích (objev ženského hrobu roku 1949). Ve funkci ho roku 1952 vystřídal Jan Jelínek, který prosadil i obnovení časopisu Anthropologie. K vynikajícím postavám ústavu patřil Karel Valoch, jehož výzkumy ve Smolíně, v jeskyni Kůlně, v Brně – Bohunicích a na Stránské skále přinesly v mnoha směrech mimořádné výsledky. Roku 1986 Jana Jelínka vystřídal ve funkci vedoucího Luděk Seitl, který funkci roku 1993 postoupil Martinu Olivovi. Ten ústav vede dodnes. V letech 1986–1989 zkoumal stanici lovců mamutů v Milovicích, poté lokalitu Vedrovice I a od roku 1994 provádí výzkumy rozsáhlých těžebních areálů v Krumlovském lese, v mnoha ohledech světově unikátní.
Výrazným rysem v dějinách muzea byla bohatá výstavní činnost Pavilonu Anthropos, která se díky schopnému vedoucímu Oldřichu Neužilovi (v letech 1968–2006) profilovala na Moravě jedinečným kulturně-antropologickým směrem.

Centrum slovanské archeologie

Centrum slovanské archeologie v Uherském Hradišti je jedním z nejmladších oddělení Moravského zemského muzea, neboť jako samostatné pracoviště zahájilo činnost v roce 2015. Pokračuje v archeologickém výzkumu a spravuje sbírkové předměty z 6.–13. století (statisíce předmětů), hlavně velkomoravské nálezy ze Starého Města a dalších raně středověkých nalezišť Uherskohradišťska. Kořeny pracoviště sahají až na sklonek první poloviny 20. století. Tehdy do Moravského muzea
přišel archeolog Vilém Hrubý, který ve Starém Městě Na Valách odkryl pozůstatky zděného kostela z doby Velké Moravy. Stal se tak objevitelem naší nejstarší raně středověké architektury. Objevil také pozůstatky křesťanského centra na Výšině sv. Metoděje v Uherském Hradišti-Sadech, základy kostelů v Modré u Velehradu a ve Starém Městě na Špitálkách, kopal na hoře sv. Klimenta u Osvětiman, ve Zlechově, Ostrožské Nové Vsi, v Hluku. Nálezy z jeho výzkumů se staly dominantami slovanských sbírek Prehistorického oddělení Moravského muzea, jehož byl v letech 1952 až 1978 přednostou.
Nyní tyto nálezy tvoří pilíř sbírek Centra slovanské archeologie. Prim mezi nimi patří souboru zlatých a stříbrných velkomoravských šperků, honosným zbraním a jezdeckým potřebám elitních bojovníků a knížat, unikátním dokladům vzniku raně středověké sakrální architektury, dokladům uměleckých řemesel. Z pera Viléma Hrubého během jeho čtyřicetiletého působení v Moravském muzeu vzešly významné odborné publikace, vznikly hojně navštěvované expozice a výstavy. V roce 1960 se Hrubý zasloužil o založení Památníku Velké Moravy ve Starém Městě a později o vznik tamní terénní archeologické stanice. Činnost pracoviště slovanské archeologie na Uherskohradišťsku pokračovala i po jeho odchodu. Do čela staroměstských výzkumů byl v roce 1986 jmenován Luděk Galuška, současný vedoucí Centra slovanské archeologie. Nejvýznamnější archeologické odkryvy v letech 1988–2004 a 2013–2014 uskutečnil v lokalitách Na Dvorku a Na Valách. Byly při nich odkrývány objekty raně středověkého opevněného sídliště a hroby velkomoravského pohřebiště. Luděk Galuška se autorsky podílel na úspěšném projektu archeoskanzenu v Modré u Velehradu, se spolupracovníky založil tradici odborných přednášek, výstav a poznávacích výletů do terénu. Fakt, že „slovanští“ archeologové jsou na Slovácku úspěšně etablovaní, umožnil po získání objektu v Uherském Hradišti zrod Centra slovanské archeologie.

Historické oddělení Historického muzea MZM

Pracoviště, jehož původní název byl Oddělení starších a nejnovějších dějin, vzniklo v září 1973 z podnětu tehdejšího zřizovatele muzea – Jihomoravského krajského národního výboru. Do jeho čela byl jmenován historik Zdeněk Vardan, zaměřený na dokumentaci současnosti. V roce 1978 vzniklo samostatné Oddělení nových dějin (OND), jehož pokračovatelem je po několika reorganizacích dnešní Historické oddělení. Spravuje zhruba 115 360 sbírkových předmětů, z nichž část (cca 27 000 položek) představuje materiál převedený z Muzea dělnického hnutí v Brně, zrušeného v roce 1990. Od počátku oddělení budovalo sbírkové fondy k historii Moravy v 19. a 20. století. Postupně získala převahu tematika Moravy za 2. světové války. Zásluhu na tom měl Václav Halama (1928–1994), který se zasloužil o zahájení systematického sbírkotvorného programu, mapujícího čs. domácí i zahraniční odboj v letech 1939–1945. Jednou z forem činnosti oddělení byl průzkum míst, kde za 2. světové války havarovala nebo byla sestřelena letadla, či byly nalezeny ostatky padlých vojáků. První velkou akcí bylo vyzvednutí trosek sestřelené sovětské stíhačky Lavočkin La-7 v Babicích nad Svitavou v srpnu 1978. Od té doby se uskutečnilo mnoho nálezů a záchranných prací v okolí Brna i na území celé Moravy.
Významné místo ve sbírkovém fondu oddělení mají unikátní místopisné, vlastivědné a reportážní snímky z moravských lokalit od předních fotografů Karla Otty Hrubého, Miloše Spurného, Viléma Reichmanna, Jana Berana, Miloše Budíka, Josefa Tichého a dalších. Početná je sbírka písemností, tvořená pozůstalostmi významných moravských osobností, vzpomínkami pamětníků a jinými dokumenty historických událostí zejména 20. století. Ve fondu jsou dále soubory tiskovin, map, odznaků a militárií. Od vzniku pracoviště, které bylo v roce 1991 přejmenováno na Historické oddělení, stáli v jeho čele kromě Zdeňka Vardana (1973–1990), Jiří Mikulka (1990–1992), historik protifašistického odboje, Slavomír Brodesser (1992–2004) specializující se na správní dějiny habsburské monarchie, Jiří Mitáček (2004–2015), někdejší správce Památníku Bible kralické a spoluautor tamních expozic a Jan Břečka (2015–dosud) mapující čs. odboj za obou světových válek. Zvláštní význam má činnost konzervátorské dílny historického pracoviště, která vznikla v roce 1986.
K úspěchům Historického oddělení lze počítat výstavu Od invaze k Ardenám, kterou připravili Jan Břečka a Jiří Mikulka v roce 1994, Hoši od Zborova (1997) k 80. výročí legendárního vítězství čs. legií nad jednotkami rakousko-uherské armády, ale i podíl (zapůjčením sbírkových předmětů) na stálé expozici Imperiálního válečného muzea v Londýně o židovském holocaustu (2000). Pracovníci oddělení se také podíleli na řadě televizních dokumentů, připravených brněnským studiem ČT.

Numismatické oddělení Historického muzea MZM

Numismatické oddělení je jedním ze dvou českých odborných pracovišť zaměřených na peněžní historii a spravuje druhou největší sbírku platidel v ČR čítající na 250 000 kusů. Sbírkový fond tvoří numismatický materiál z období od 7. století př. n. l. až do současnosti bez územního omezení s celosvětovým zaměřením. Základem je materiál z Moravy, zejména mince (systematická sbírka moravských mincí a hromadné a jednotlivé nálezy z Moravy) a drobná plastika. Další část sbírky tvoří systematická kolekce platidel i ostatního numismatického materiálu dokumentující světové dějiny peněz a drobné plastiky od počátků do současnosti. Součástí je i fond papírových platidel a cenných papírů, faleristický a sfragistický materiál a vše, co souvisí s historií peněz. Sbírka patří v evropském meřítku mezi velmi kvalitní a jako jediná v ČR má systematické uspořádání.
I když počátky samostatného Numismatického oddělení můžeme datovat až od roku 1939, historie jeho sbírek sahá až k počátkům Františkova muzea. Byly to zejména dary jednotlivců a společností, které pro muzeum vykupovaly hromadné mincovní nálezy. Záznamy o darech tvoří souvislou řadu již od roku 1812, první seznam numismatické sbírky pořídil její první kustod Eduard Steiner-Pfungen v roce 1824. Pro rozvoj sbírky jsou významná léta 1836–1864, kdy ji spravoval kustod Albín Heinrich, který se sám numismatikou zabýval. Počátky vědecké numismatické práce v muzeu však klademe až do časů jeho nástupce Mořica Trappa, který spravoval sbírku do roku 1895. Po roce 1900, kdy muzeum přešlo do zemské správy bylo možno nakupovat materiál velkého významu. Za kustoda Alfréd Paliardiho (1896–1924) se sbírka rozrostla o několik desítek tisíc kusů. V roce 1939 se numismatika poprvé osamostatnila. Přednostou oddělení se stal Karel Černohorský. Po jeho odchodu do penze v roce 1942 bylo oddělení uzavřeno. Po válce se přednostou oddělení stal Františak Křížek, po jeho odchodu z muzea v roce 1948 bylo oddělení opět uzavřeno až do roku 1953. Tehdy se vedení ujal Jiří Sejbal, který vědeckou numismatiku na Moravě povznesl na světovou úroveň. Po něm se ve vedení vystřídali: v letech 1990–1991 Tomáš Krejčík, 1991–2010 Jan Šmerda a od roku 2010 (dosud) Dagmar Grossmannová.
Vědeckovýzkumná činnost oddělení je dlouhodobě zaměřena především na studium moravského mincovnictví. Byla vydána řada vědeckých prací, které zdůraznily význam moravského mincovnictví ve středoevropském kontextu, například práce Dagmar Grossmannové Denáry a brakteáty na Moravě ve 2. polovině 13. století nebo Měnová politika na Moravě za vlády Leopolda I. a jeho synů (1657–1740). Dvakrát ročně oddělení vydává odborný recenzovaný časopis Folia numismatica Supplementum ad Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales, jehož redaktorkou je Dagmar Kašparová.

Etnografický ústav

Etnografický ústav je druhým největším muzejním pracovištěm s národopisnou orientací v České republice. Byl založen v roce 1896 jako Lidovědné oddělení a patří k nejstarším oddělením muzea. Systematicky se věnuje studiu lidové kultury na Moravě v evropském kontextu včetně kultury minorit, se zaměřením na materiální kulturu. Sbírkový fond ústavu představuje přes 120 000 předmětů. V centru počátečního zájmu stály doklady zemědělské výroby, později byla sbírka zaměřena především na tradiční lidový oděv a doklady výtvarného umění včetně nábytku. V letech 1904, 1912 a 1919 se fond rozrostl o významné nákupy (keramika, výšivka, textil) získané od sběratelů Františka Kretze (1859–1929) a Josefa Klvani (1857–1919). Po roce 1920 k nim přibyla kolekce strojů, nářadí a náčiní z nerealizovaného Zemědělského muzea. Fond Etnografického ústavu zahrnuje řadu unikátů. Mezi ně patří tzv. josefský pluh, kterým v roce 1769 císař Josef II. vlastnoručně vyoral brázdu na poli u Slavíkovic na Vyškovsku, datovaná Podlužácká šatka z roku 1802, která je díky své historické i výtvarné hodnotě jednou z nejvýznamnějších součástí textilní sbírky i celého ústavu nebo velkoformátové gumotisky německého fotografa Erwina Rauppa, pořízené na Moravě v roce 1904 zachycující sváteční i všední život východomoravských vesnických lokalit. K osobnostem, jež měly vliv na vzik a formování pracoviště, patřil moravský historiograf Beda Dudík, který poprvé vystoupil s myšlenkou muzea, jež by dokumentovalo kulturu národa žijícího na Moravě. Připomeňme také Josefa Januschku, Josefa Klvaňu, Madlenku Wanklovou (jedna z prvních kustodek lidovědného oddělení) i Františka Pospíšila, který vedl oddělení v letech 1920–1945 a vynikl zejména zvukovými a filmovými záznamy národopisných jevů. Zásadní význam pro rozvoj ústavu měl všestranný Ludvík Kunz, autor průkopnické expozice Lid v pěti generacích (1961, architektonické řešení Bohuslav Fuchs), pod jehož vedením se ústav stal v 60. letech 20. století centrem výzkumné a organizační práce, vzdělavatelem a propagátorem lidové kultury, ale také živým komunitním centrem.
Dnešní úsilí Etnografického ústavu je zaměřeno na vytvoření objektivního obrazu o kultuře venkova a malého města na Moravě. Obrazu, který není zahleděn pouze do historie, ale mapuje procesy současnosti, například tradiční kulturu jako zdroj inspirace pro design. V současnosti je připravována ve spolupráci s Oddělením dějin divadla nová stálá expozice lidové kultury na Moravě a tradičního loutkářství, která má být otevřena po dílčí rekonstrukci výstavních prostor Paláce šlechtičen v roce 2019.

Archeologický ústav

Do příchodu Moritze Wilhelma Trappa (kustod v letech 1859–1895) byly archeologické nálezy do Františkova muzea získávány nahodile. Moritz Wilhelm Trapp však začal budovat archeologickou sbírku systematicky a zpracoval i první katalog kolekce, kterou roku 1898 chronologicky uspořádal Anton Rzehak. Samostatné pravěké oddělení vedl od roku 1896 kustod Alfred Palliardi. Muzeum tehdy získalo významné přírůstky - kolekce Muzejního spolku, sbírky Innocence Ladislava Červinky, Aloise Procházky, Karla Jaroslava Mašky a dalších.
Teprve zásluhou Inocence Červinky, přednosty oddělení v letech 1924–1933, se staly pravěké sbírky muzea nálezovým souborem evropského významu. Fond se rychle rozrůstal nejen jeho vlastními archeologickými výzkumy, ale i nákupem sbírek Jaroslava Palliardiho, Františka Vildomce, Aloise Procházky, Miroslava Chleboráda aj. Pravěká expozice nakonec prezentovala na 250 000 předmětů ze všech archeologických kultur zastoupených na Moravě. Byl to vlastně veřejnosti přístupný depozitář.
Po Inocenci Červinkovi převzal oddělení Josef Skutil (do roku 1941), s jehož jménem je spojena moderní výstavní činnost. Po válce se výrazně zapsal Karel Tihelka, který rozdělil sbírkový fond na část výstavní a studijní. Při výzkumu na Cezavách u Blučiny objevil hrob velmože z období stěhování národů. Roku 1952 Tihelku vystřídal Karel Hrubý, který vedl výzkumy ve Starém Městě. Ve funkci byl 25 let. Další léta 20. století přinesla řadu organizačních i dislokačních změn. Nový vedoucí Vladimír Ondruš vedl výzkum ve Vedrovicích, kde objevil první pohřebiště kultury s lineární keramikou. Vedoucím výzkumů ve Starém Městě byl roku 1986 ustanoven Luděk Galuška.
Po sloučení prehistorického oddělení s oddělením historické archeologie v roce 1991 vznikl Archeologický ústav, v jehož čele stanul Ludvík Belcredi. Tím skončily složité organizační peripetie spojené se začleněním pracoviště středověké archeologie do systému Moravského zemského muzea. Nejvýznamnější období tohoto pracoviště je spojeno s Vladimírem Nekudou, který zkoumal zaniklé středověké vesnice Pfaffenschlag, Mstěnice a Bystřec. V roce 2013 se stala vedoucí Alena Humpolová.
Dnes jsou v péči Archeologického ústavu sbírkové předměty od mladší doby kamenné (neolitu) až po vrcholný středověk. Mezi nimi vynikají nálezy nevyčíslitelné historické hodnoty, například neolitická venuše z Hlubokých Mašůvek ze sbírky Františka Vildomce, soubor kování konvice z Brna-Maloměřic z doby laténské či inventář velmožského hrobu z Blučiny z doby stěhování národů. Významné jsou i rozsáhlé soubory, kromě sbírky Františka Vildomce například nálezový fond pohřebišť z mladší doby kamenné u Vedrovic, z výzkumu hradiště doby bronzové Cezavy u Blučiny i z keltského oppida Staré Hradisko.

Centrum kulturní antropologie

Základy vzniku Centra kulturní antropologie byly dány již před více než 60 lety, kdy se muzeum problematice mimoevropské etnologie a antropologického a archeologického výzkumu v širších souvislostech začalo systematicky věnovat zejména díky výjimečné osobnosti Jana Jelínka (1926–2004). Tento badatel s mezinárodním renomé se zasloužil o vznik nové výstavní budovy – Pavilonu Anthropos, který byl původně organizační součástí muzejního oddělení zvaného Ústav Anthropos (dříve Diluviální oddělení). Od počátků své existence zpřístupňoval aktuální výsledky výzkumu vývoje člověka, nejstarších lidských dějin a počátků kultury v paleolitu a zaměřil se také na prezentaci mimoevropských kultur, která těžila z Jelínkových výzkumů v Africe, Asii a Austrálii. Toto kulturně-antropologické zaměření dalo vzniknout jedinému takto specializovanému pracovišti s mezinárodní působností na Moravě.
Centrum kulturní antropologie, vyčleněné v roce 2016 z Ústavu Anthropos, nyní spravuje sbírku mimoevropské etnologie (soubory australského domorodého umění, sbírky z oblasti Severní Ameriky, Asie, Afriky) a edukativní materiál (kopie evropských paleoantropologických nálezů, mimoevropského skalního umění ze Sahary a Austrálie, modely mimoevropské architektury aj.) čítající několik set kusů. Koncepce oddělení vychází z euroamerického pojetí oboru kulturní antropologie jako vědní disciplíny využívajících poznatků archeologie, fyzické antropologie, etnologie a dalších společenskovědních oborů.
V prezentační činnosti centrum navazuje na tradici úspěšných mezinárodních výstav vytvářených v muzeu již od 70. let a zejména pak po roce 1989 zpočátku pod vedením odborně i manažersky schopného vedoucího Oldřicha Neužila (vedoucím Pavilonu Anthropos byl v letech 1968–2006). Výstavy jako Amerika země Indiánů (1992), Hledání domova – Romové, tradice a současnost (1999), Sahara – příběh Velké pouště (2007), Africké loutky (2009), Svět tajemných Baltů (2013) i cyklus výstav Velká světová náboženství měly mimořádný ohlas. Centrum kulturní antropologie rozšířilo své odborné působení také do oblasti historie společenských a přírodních věd a zaměřilo se na možnosti odborné antropologické rekonstrukce. K prvním výsledkům v tomto směru patří trojrozměrná rekonstrukce tzv. Princezny z Býčí skály, objevené již v roce 1872, podobně jako nová rekonstrukce podoby šamanky z Dolních Věstonic nebo celá postava neandertálce, jediná svého druhu v ČR. Vystaveny jsou v Pavilonu Anthropos. Spolu s Ústavem Anthropos se cenrum podílí na vydávání mezinárodně etablovaného časopisu Anthropologie, vydává i samostatnou publikační řadu Studie Centra kulturní antropologie.

Centrum humanistických studií

Centrum Humanistických studií vzniklo v roce 2016 a navázalo na část aktivit Historického oddělení, věnovanou výzkumu kralické tvrze a prezentaci tamních nálezů spojených s činností někdejší tiskárny Jednoty bratrské. Centrum se soustřeďuje i na problematiku období renesance, reformace, humanismu a obecně raně novověkých kulturních dějin.
Kromě jedinečného souboru starých tisků, soustředěných někdejším kralickým Muzejním spolkem, a množství tiskařského materiálu objeveného při výzkumech Vlasty Fialové na kralické tvrzi má k dispozici například také kolekci novokřtěnecké keramiky z jižní a východní Moravy z archeologických výzkumů Jiřího Pajera. Vedle správy sbírek je hlavním úkolem centra příprava a budování nových stálých expozic v Kralicích a na zámku v Jevišovicích, stejně jako další aktivity badatelské, prezentační a publikační. Centrum spolupracuje i s jinými paměťovými institucemi, mj. i s Muzeem J. A. Komenského v Uherském Brodě a Muzeem a mauzoleem J. A. Komenského v Naardenu. Na projektu Komenského cest spolupracuje s evangelickými církvemi a samosprávnými orgány. Začátky výzkumů na kralické tvrzi byly spojeny s osobností Vlasty Fialové, která v dubnu 1952 stanula v čele tehdejšího Historického oddělení a v této pozici setrvala až do roku 1958. Jako externí vědecká pracovnice pak pokračovala ve svých výzkumech v Kralicích. Archeologický výzkum přinesl poznatky, které odstranily nejasnosti v lokalizaci působiště někdejší tajné bratrské tiskárny. Nález více než 4 000 originálních tiskařských liter, typografických pomůcek a ozdob představoval světový unikát. Byly také odhaleny základy zdiva původního kralického zámečku, materiál z vybavení tiskárny a knihvazačské dílny i kralický poklad 35 stříbrných mincí. Zaměření na budování sbírky spojené s tímto archeologickým výzkumem vedlo k transformaci původně historického oddělení na Oddělení historicko-archeologické (1959–1990). Pak se pracoviště stalo součástí nově vytvořeného Archeologického ústavu a jeho sbírky byly rozděleny mezi Archeologický ústav, Oddělení dějin literatury a po roce 1991 nově vytvořené Historické oddělení, které o kralické historické i archeologické sbírky pečovalo. Vedoucí oddělení Jiří Mitáček byl současně správcem Památníku Bible kralické. Centrum humanistických studií vede historik Jiří Vlnas. Památník, postavený kralickými občany, byl otevřen v roce 1969. Po roce přešel do správy Moravského muzea. Dnes jsou v něm instalovány expozice Dílo tiskařů Jednoty bratrské (autoři Jiří Mitáček a Zdeněk Fišer) a Labyrint života J. A. Komenského (autoři Jiří Mitáček a Tomáš Knoz). Centrum humanistických studií se nyní mimo jiné podílí na přípravě nové stálé expozice a výstavní dramaturgie Muzea a mauzolea Jana Amose Komenského v Naardenu.

Mendelianum

Moravské zemské muzeum bylo vždy nositelem badatelského odkazu Johanna Gregora Mendela (1822–1884). Založila je Moravskoslezská hospodářská společnost, jejímž členem se roku 1854 stal i tento světově proslulý zakladatel moderní genetiky. Mendel byl v přímém kontaktu s počátečním vývojem současného Moravského zemského muzea. Mendelianum bylo založeno a pro veřejnost otevřeno u příležitosti 100. výročí zveřejnění Mendelova objevu v starobrněnském augustiniánském klášteře, kde pak působilo dalších 36 let (1965–2001). Vzniklo za mezinárodní podpory pod patronací UNESCO.
Hlavní část expozice Mendeliana vytvořil architekt Bohuslav Fuchs, UNESCO ji v roce 1965 vyhlásilo jako Expozici roku. Prvním vedoucím Mendeliana jmenován Jaroslav Kříženecký, přední prvorepublikový genetik. V letech 1965–1989 pak genetické oddělení a Mendelianum vedl Vítězslav Orel, po něm vedení v roce 1990 převzala Anna Matalová, která ve funkci působila do roku 2000. Vystřídal ji Jiří Sekerák, který na tomto postu působí dosud. V důsledku restitucí církevního majetku bylo Mendelianum nuceno své dosavadní působiště opustit. V roce 2014 však muzeum s podporou evropských fondů vybudovalo nové návštěvnické centrum s názvem Mendelianum – atraktivní svět genetiky umístěné do původních prostor v Biskupském dvoře, kde kdysi zasedala Hospodářská společnost, tedy do místa spojeného s aktivní činností J. G. Mendela. Návštěvníci tam vstupují přímo do pomyslného jádra buňky, kterému vévodí obří trojrozměrné modely struktur DNA. K Mendelově laboratoři procházejí bývalou zasedací místností, kde se v 19. století formovala moderní věda za přispění Mendela a jeho kolegů. V moderně vybavené molekulárně-biologické laboratoři si pak mohou vyzkoušet metody práce v reálném výzkumném prostředí vybaveném navíc přístroji sloužícími k vysoké názornosti prezentace pracovních postupů. V Historickém sálu se návštěvníci mohou seznámit s objevy dalších významných osobností vědy a výzkumu z Brna a jižní Moravy. Součástí Centra Mendeliana je oddělení pro historii biologických věd a genetiky, spravující sbírku cca 9 000 předmětů a písemností z dějin oboru. Obsahuje originály nebo unikátní kopie dnes již ztracených archiválií a nemá ve světě obdobu. Jako prvotní publikační platforma badatelské práce v tomto pramenném materiálu slouží časopis Folia Mendeliana, který vychází již od roku 1965 v anglickém jazyce. Mendelianum organizuje každoroční Mendel Forum a další konference a semináře, uděluje ocenění významným odborníkům. Světově významnou aktivitou je udělování Mendelovy pamětní medaile (Gregor Mendel Memorial Medal) špičkovým představitelům genetiky za jejich přínos v oboru. Mezi laureáty jsou i nositelé Nobelovy ceny James D. Watson, Marshall W. Nirenberg a David Lane.

 
                                                
vyrobila www.omegedesign.cz