O muzeu > Přehled oddělení > Etnografický ústav > Amálie Kožmínová - industriální učitelka na cestách Podkarpatskou Rusí

O muzeu

 

Přihlaste se k odběru Newsletteru.
Zadejte Vaši e-mailovou adresu.

Editace registrace


OTEVÍRACÍ DOBA


VIRTUÁLNÍ MUZEUM


EXPONÁT MĚSÍCE


FOTOGALERIE

E-SHOP

PRONÁJMY


VĚDECKÉ ČASOPISY


 Zřizovatel:


                      

 
       

   

Amálie Kožmínová - industriální učitelka na cestách Podkarpatskou Rusí

Zpět na Etnografický ústav MZM

[Svatebčané], Bistra, Podkarpatská Rus, nedat. (1919?), skl. negativ 11x9 cm
Svatba rusínská, Sinivir, Podkarpatská Rus, nedat., skl. negativ 12x9 cm


Po připojení Podkarpatské Rusi k Československu bylo nutné vykonat velký kus teoretické i praktické práce, aby tento region mohl být rovnoprávnou součástí nové republiky. V mimořádně krátké době musela být určena strategie rozvoje ekonomického i kulturního; to vyžadovalo podklady přímo z terénu. Podkarpatská Rus se tedy stala profesní destinací stovek českých úředníků, vojáků, lékařů, techniků, učitelů.

Mezi těmi, kdo pomáhali široce koncipované strategii, byla i Amálie Kožmínová (1876-1951): odborná učitelka a spisovatelka, propagátorka lidové výšivky v roli školní inspektorky a stipendistky Civilní správy Podkarpatské Rusi do tohoto regionu přijela v říjnu 1919, necelé čtyři týdny po připojení k Československé republice. Životní úrovní i vysokou negramotností obyvatelstva byla šokována. Doslova v bojových podmínkách objížděla vesnice a studium lidové kultury se pro ni stalo základem a východiskem pro organizování vzdělávací činnosti v nejširším slova smyslu. Vedla kurzy vyšívaček a v době obecného poválečného nedostatku zajišťovala k tomu potřebný materiál, zprostředkovávala výstavy a prodej prací karpatoruských vyšívaček. V Čechách realizované výstavy doprovázela diapozitivy a honoráře věnovala částečně fondu Červeného kříže, částečně jimi financovala vlastním nákladem vydanou monografii. V ní kromě historického, přírodovědného a hospodářsko správního přehledu podala také popisy lidového oděvu, bydlení, obřadů rodinného cyklu.

Na zkušenosti s fotografováním vzpomínala: "...ale s lidmi byla potíž, báli se fotoaparátu. Dali-li se fotografovati a aparát můj sklapl, myslili, že vytáhnu s kasetou obrázek již hotový, což se ovšem nestalo. Bývali zklamáni a říkali opovržlivě - eh, nič po tem."

Pohřeb rusínský na saních - modlitba kněze na dvoře před stavením, s nímž se zemřelý loučí, Podkarpatská Rus, nedat., skl. repronegativ 12x9 cm
Figliari - dido i baba, Podkarpatská Rus, 1922, skl. negativ 18x13 cm


Obřady a zvyky provázející úmrtí a pohřeb ji, jejími vlastními slovy řečeno, zděsily: než byl nebožtík pohřben, což v praxi znamenalo uložení v jedné místnosti za takřka normálního života rodiny, přicházeli starší sousedé k modlitbám a ti mladší prováděli fígle, taneční hry. Amálie Kožmínová je shledávala příliš veselými a příliš výstředními a jejich nezakrytě erotický charakter ji pohoršoval. K negativu masek dida a baby rukopisně poznamenala: "Podkarpatská Rus - Verchovina země. Figliari - dido a baba - dva chlapci namaškaření, vedou fígle - smuteční hry veselého rázu, provozované v chyži u mrtvého, který leží na seně na lavici u stolu a je plachtou přikrytý až k bradě. Naznačují tímto smutečním veselím, že se radují nad tím, že duše nebožtíkova je už na nebi - pryč z tohoto planého světa, plného rmutu, bídy a zoufalství. R. 1922."

Technická úroveň negativů, prodaných Moravskému zemskému muzeu, je proměnlivá. V úvahu je však nutné vzít skutečně "polní" podmínky, zejména  při fotografování na Podkarpatské Rusi: "Nebylo spolehlivých desek, a tím se stalo, že obrázek s krajní námahou kdesi v horách daleko udělaný, se nepovedl, neb deska měla skvrnu, nebo zůstala černá a obrázek nevyšel vůbec neb zkazila jej vývojka atd. - V zimě bylo často třeba broditi se po kolena sněhem za obrázky pro mé studijní diapositivy."

Kožmínová popsala předmět, lokalitu a často i datum na papírové obálky, v nichž byly negativy adjustovány, někdy přidala i stručný popis fotografované události. Její ostatní fotografická pozůstalost, zejména často zmiňované diapozitivy, je buď roztroušena po menších českých muzeích nebo zcela ztracena. "Práce moje byla klopotná a trpká. Podávám ji veřejnosti beznáročně. Přinese-li ovoce, přinese i mně radost a celkové zadostiučinění. Přeji zemi, z níž poznatky v knize přináším, nejkrásnější budoucnost a lidu jejímu snazší život."

Naděje v mírové spolužití v Československé republice se sice rozvíjely dvacet let, ale už v samotných počátcích republiky byla zřejmá protichůdná a neslučitelná stanoviska zástupců jednotlivých etnik v republice zastoupených. Rozpad Československé republiky a německé okupace v roce 1939 pro ni znamenaly beznadějné zničení prvorepublikových ideálů a poválečné naděje velmi brzy pohřbila anexe Podkarpatské Rusi Sovětským svazem v roce 1946.

Amálie Kožmínová zemřela v roce 1951 v Praze.

Muž a žena z Rosušky - nad Kosovskou Poljanou, Rozsuška, Podkarpatská Rus, 1922, skl. negativ 12x9 cm
Svěcení "Paschy" o velkonocích, Bohdan, Podkarpatská Rus, 1929, skl. repronegativ 9x6 cm


Literatura:
Házr Písecký, Josef: Amalie Kožmínová-Cimrhanzlová. Zlatá stezka, 1936, s. 9-11.
Korespondence Kožmínová - Kretz, 1915-1923. Sbírka Etnografického ústavu MZM.
Kožmínová, Amálie: Podkarpatská Rus. Práce a život lidu po stránce kulturní, hospodářské a národopisné. Praha 1922.
Ottův slovník naučný. Dodatky. Praha 1935. Heslo: Kožmínová Amálie, s. 809-810.


Příspěvek zpracovala: PhDr. Helena Beránková

 
vyrobila www.omegedesign.cz