Pro média > Aktuality > Květen s Liškou Bystrouškou: cesta do sbírek MZM po stopách svérázné průvodkyně

Pro média

 

Kalendář akcí

Říjen 2021
Po
Út
St
Čt
So
Ne
2
3
25
26
Úterý, 26.10.2021
27
28
29
31

Doprovodná akce
Vernisáž
Přednáška
Exkurze
Zábava
Konference

Přihlaste se k odběru Newsletteru.
Zadejte Vaši e-mailovou adresu.

Editace registrace


OTEVÍRACÍ DOBA


VIRTUÁLNÍ MUZEUM


EXPONÁT MĚSÍCE


FOTOGALERIE

E-SHOP


VĚDECKÉ ČASOPISY

 


 Zřizovatel:


                      

 
       

Květen s Liškou Bystrouškou: cesta do sbírek MZM po stopách svérázné průvodkyně

[vloženo: 14. května 2021]

Májový den Lišky Bystroušky

"Nezpíval kos jediný. Zpívalo jich nejméně tucet. V kalužině ozývala se rosnička, nikterak nedbajíc, že podle pranostiky ještě nesmí, chřástal pokřikoval, špaček, jenž si asi někde přihnul z radosti nad příchodem jara, ponocoval a pokřikoval na všechny noční chodce a konečně pustil se do vlastní své rodiny, chrousti pořádali věneček na planých jabloních obalených květem, takže nebylo ani větviček vidět – člověk by neřekl, jak si ten drobný lid, ustavičně naříkající do bídy a malých platů, umí vyhodit z kopejtka – komáři ladili vytrvale svou smyčcovou kapelu, zkrátka všecko oslavovalo svátek práce všeobecným pracovním klidem. Ba i usmoleného ježka bylo vidět, jak se odkudsi žene. Na vousech tkvěl mu koneček slimáka; starý tajný ochmelka, který se stará jen o sebe a o rodinu nechává starati se ženu, nejspíš ve spěchu zapomněl si otřít hubu, neboť na sebe vůbec nedrží. Na křižovatkách bylo plno lesního národa a sýc Ťuhýk, ptačí policajt, stále varovně vyvolával, aby se předešlo srážkám a neštěstí. Zlatohřbítek s Bystrouškou hleděli, aby co nejrychleji dostali se z tohoto šumu.

Vyšli na chladnou loučku v podlesí. Bylo tu ticho, příjemné šero. Ze svodnice stoupal oblak mlhy a podél struhy kvetly tisíce blaťouchů. Skokani pořádali zde sportovní závody za laskavého spoluúčinkování ropuch a kuněk, a ustydlí, zimou zčervenalí čolci nabízeli panstvu květiny a občerstvení.

Zlatohřbítek pln pozornosti věnoval Bystroušce voničku..."

Arnošt Heinrich (1880-1933) v mládí mezi svými kolegy (sedící druhý zleva).

Necháme naši milou průvodkyni prožívat její citové vzplanutí a vydejme se do fondů Oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea, ve kterých se ukrývají dokumenty a fotografie představující činnost redakce Lidových novin, právě zde, jak již víme z dubnového dílu, spatřila Bystrouška shodou šťastných náhod světlo světa.

Řekne-li se dnes "kvalitní prvorepubliková žurnalistika", vybaví se nám – Lidové noviny. Snově zní sestava jejich redakce i širšího okruhu spolupracovníků. Na počátku 20. let 20. století jsou noviny osou společenské komunikace a pohotová zpráva, to je úděl a privilegium denního listu, další rubriky pak tvoří jeho osobitou tvář. Periodika si mohla vybírat z mistrů pera – a "Lidovky" vždycky vybíraly dobře.

 

Foto vlevo: Rukopis Arna Nováka: sazeči pracovali s manuskripty, často obtížně čitelnými. Autor v úvodu označil rubriku Literární pondělí, redaktor určil typ písma ("petit").
Foto vpravo: Stránka Lidových novin z 29. října 1918: povšimněte si linek mezi sloupci a teček za titulky (i titulek je věta, zněla poučka).

Květen: Lidové noviny v roce 1920

"Nikdy jsme nebyli spokojeni sami se sebou, naše touhy předbíhaly vždy daleko naše možnosti, ale i ten letmý pohled zpět postačí, abychom si dnes směli říci: Dobré to bylo a je to dobrý základ, aby se šlo vesele dál k metám větším a do nedávna tak dalekým, že se zdály našim předchůdcům mlhavým ideálem. (...) do svého 41. roku jdou Lidové noviny s odhodláním, že budou lepší, než byly dosud. Shledá-li v tomto slibu někdo naši skromnost, nemáme nic proti tomu, ale blíž bude pravdě, kdo v něm najde naše sebevědomí." (Z jubilejního článku Arnošta Heinricha "Po čtyřiceti letech", LN 1. ledna 1933)

Deník, založený roku 1893, za svůj vzestup vděčil mnoha originálním osobnostem: jejich nadání, vzdělání, odvaze, píli a vizi. Zásadní mezi nimi byl od roku 1904 Arnošt Heinrich, energický člověk s novinářským "čichem": do roka od svého nástupu prosadil vedle tradičního odpoledního vydání (logicky méně prestižního) také raník a ten zanedlouho dominoval. V roce 1910 povýšil Heinrich na vedoucího redaktora – a po 1. světové válce, roku 1919, na šéfredaktora. Respektovaného, obávaného i ctěného, protože stejně jako dovedl vytknout chybu tak, že to slyšel celý dům, dokázal i rozpoznat talent a podpořit nápady svých kolegů. Trval na ověřování zpráv (každá musela být signována a datována) a perfektní češtině, měl vysoké nároky na výtvarnou podobu novin (brzy po válce angažoval akademického malíře Eduarda Miléna, aby zkomponoval jejich celkový grafický obraz). Ještě před válkou zavedl beletristickou přílohu Večery a získal Františka Gellnera, jehož si cenil nejen jako literáta, ale i karikaturisty. Osvědčil vkus a předvídavost při výběru spolupracovníků a postupně zformoval tým výsostných kvalit: o každém tématu psal kompetentní odborník. Mladá – Heinrichova – generace redaktorů přilákala mladé čtenáře.

 

Foto vlevo: Počátkem 30. let Eduard Milén oboje zrušil a list tak získal svěží, moderní, vzdušnou podobu: titulní strana Lidových novin ze 4. května 1933, věnovaná úmrtí Arnošta Heinricha.
Foto vpravo: Další pohled za kulisy, tentokrát do tiskárny Lidových novin (počátek 40. let).

Aby zachytil to nejaktuálnější, list stále vycházel dvakrát denně, samozřejmě i v neděli (kdo ještě pamatuje, že sobota jako pracovní den byla u nás zrušena až roku 1968?), výjimečnou událost pohotově zachytila zvláštní vydání. Hlavní slovo ve firmě "Lidové noviny v Brně, dr. Adolf Stránský" postupně získával zakladatelův syn Jaroslav: roku 1920 byla otevřena filiální redakce v Praze a jejími členy se stali bratři Čapkové a Eduard Bass (na přání Heinrichovo opustil angažmá v kabaretu Červená sedma), záhy bude převzato nakladatelství Františka Borového. Modernizuje se technické vybavení (zprávy, ba i rozsáhlé články přijímají stenografové v telefonních kabinách). Vznikají filiální reakce v menších městech po celé republice, buduje se síť zahraničních zpravodajů.

Foto vlevo: Rukopis Arnošta Heinricha: začátek článku "Vzpomínka na španělského krále" (LN 17. dubna 1931). Svět právě sledoval vznik druhé španělské republiky a odchod krále Alfonse XIII. do exilu – a Heinrich čtenářům připomněl satirický cyklus Huga Vavrise "František Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa", který v LN vycházel od prosince 1907.
Foto vpravo: Reklama listu z konce 20. let.

Brněnskou redakci po válce doplnili estetik Jaromír John (již minule zmíněný) nebo mladíci, později skvělí novináři Bedřich Golombek (zběhl ze studií práv) a Edvard Valenta (kvůli novinám nedokončil techniku), záhy se jako kreslíř a sportovní redaktor začne prosazovat Ondřej Sekora. Z dalších, kdo do brněnské či pražské redakce od počátku přicházeli jako zaměstnanci či spolupracovníci, jmenujme alespoň ty dodnes nejznámější: Jiří Mahen, Viktor Dyk, S. K. Neumann, Antonín Sova, Vítězslav Nezval, Jakub Deml, Fráňa Šrámek, Jaroslav Seifert, Lev Blatný, Ferdinand Peroutka, František Langer, Karel Poláček, Josef Kopta, Karel Schulz; přispíval Leoš Janáček, národohospodáři František X. Hodač a Karel Engliš, právník František Weyr, recenze promptně doručili Arne Novák nebo Gracian Černušák – co jméno, to pojem! Erudice, osobitý tón a styl, kapacita ve svém oboru a/nebo pedagog nedávno založené Masarykovy univerzity. "Lidovky" mají zvuk, úroveň a vliv.

Redakce Lidových novin počátkem 20. let: Arnošt Heinrich sedící uprostřed, Rudolf Těsnohlídek v zadní řadě třetí zleva.

Ano: do tohoto kontextu, popřevratového kvasu vznikající republiky a rozmachu periodika, které se koncem 20. let vypracuje v brněnský list s největším nákladem, přišla Liška Bystrouška. A o jejím autorovi a jeho cestě Lidovými novinami si povíme příště.

 
vyrobila www.omegedesign.cz