OTEVÍRACÍ DOBA

VIRTUÁLNÍ MUZEUM

EXPONÁT MĚSÍCE

FOTOGALERIE

E-SHOP

VĚDECKÉ ČASOPISY

 Zřizovatel:
  

A. C. Nor

19. 9. 1903 Kylešovice u Opavy - 29. 7. 1986 Praha

Prozaik, fejetonista a literární kritik, jehož dílo tvoří především romány ze života slezské vesnice, psané po 1. světové válce a zejména za války druhé. K dalším jeho pracím patří příběhy ze studentského a velkoměstského prostředí, cestopisné črty, humoresky a obsáhlý životopis.

Vlastním jménem Josef Kaván si nechal úředně stvrdit jméno Kaván-Nor. Původně pseudonym si zvolil náhodně z mladistvé hravosti. Byl prvorozeným synem mlynářského dělníka, dětství strávil v Hlavnici u Opavy, kde také vychodil celou obecnou školu. 

V letech 1916-1924 vystudoval české klasické gymnázium v Opavě. Za studií se živil kondicemi a v létě pomáhal geometrům při vyměřování pozemků (zde je východisko k jeho románové prvotině). Hrál ochotnické divadlo a byl aktivní ve studentském literárním snažení, které vyústilo ve vydávání časopisu Oheň. (Debutoval však již v roce 1921 povídkou v časopise Jitro pod pseudonymem Bolemír Hlavnický.) Na filozofické fakultě v Praze (1924-1929) se věnoval studiu češtiny a němčiny, velký vliv na něj měl profesor Miloslav Hýsek. Doktorát však složil až rok po válce prací Jiří Wolker a jeho generace. V letech 1925-1928 byl činný v Literární skupině a od 1935 v Moravském kole spisovatelů. V roce 1929 se stal zaměstnancem tiskového koncernu Melantrich a pracoval zde v redakci deníku Telegraf. Po odchodu z tohoto místa se živil přednáškami o literatuře a jako novinář na volné noze. Podnikl několik zahraničních cest, které našly ohlas i v jeho díle. Z prvního manželství měl syna Jiřího (emigroval do Kanady a Nor u něj krátce v 70. letech pobýval), který se po otcově smrti zasadil o vydání jeho pamětí Život nebyl sen. Koncem 30. let se Nor znovu oženil a narodil se mu ještě druhý syn a dcera.

Po osvobození pracoval Nor ve Slezském kulturním ústavu v Praze, zde organizoval pomoc válkou zničeným oblastem Slezska a marně se snažil o prosazení požadavků na slezskou zemskou samosprávu. Intenzivně pracoval také ve výboru Syndikátu spisovatelů, koncem února 1948 byl však jako člen opozice proti jeho komunistické většině z výboru i ze Syndikátu vyloučen a tři již vytištěné svazky jeho sebraných spisů nesměly přijít na trh. Byl odsunut na pozici redaktora Technickovědeckého nakladatelství (od roku 1953 Státní nakladatelství technické literatury) a zde setrval až do důchodu v roce 1963. Od roku 1948 nesměl publikovat a situace došla tak daleko, že měl být v roce 1953 i s rodinou vystěhován do pohraničí; tomu zabránila intervence Vítězslava Nezvala u ministra vnitra Noska. K jistému rozvolnění situace došlo v roce 1956, kdy po přímluvách Viléma Závady podnícených Vojtěchem Martínkem došlo k reedici Norovy prvotiny. Od roku 1958 publikoval v Lidové demokracii, jeho nové knižní práce vyšly až v polovině 60. let, v roce 1963 byl přijat do Svazu československých spisovatelů. Za pouhých šest let však upadl znovu v nemilost režimu a jeho práce přestaly vycházet úplně. Uzavřel se do soukromí a po záchvatu mozkové mrtvice v roce 1970, z něhož se léčil v Mariánských Lázních a Karlových Varech, se soustředil na psaní svých pamětí. 

Norova prvotina Bürkental, napsaná na popud Vojtěcha Martínka (1925), si získala uznání kritiky i čtenářů. Svěže vyprávěný příběh ze života slezské vesnice po 1. světové válce byl doprovázen originální obrazností a opavským dialektem. Nor se zde odklonil od expresionistické a poetistické stylizace, která v mladé próze té doby převládala, a vykreslil příběh dobových konfliktů, selskou lásku k půdě i psychiku generačně rozčleněného vesnického kolektivu. Pudovost postav inspirovaná naturalismem pak přebujela v následujícím románě Rozvrat rodiny Kýrů (1925), podávajícím historii mravního úpadku zkaženého selského rodu, až v ponurý obraz lidských vášní a zločinů. Dalším románem se slezskou tematikou bylo dílo Raimund chalupník (1927) o životním vzestupu bezzemka, plahočícího se zprvu ve službě u cizích, k němuž posloužila jako námět životní cesta Norova otce.

Těmito pracemi dal Nor podnět k rodícímu se ruralismu, přesto, že se k němu sám nepřipojil. V autorově tvorbě následovalo tematické uvolnění, které však vedlo k rozmělňování vlastního talentu v pracích, kde nahrazoval tvůrčí úsilí rutinou. Platí to zvláště o dílkách se studentskou tematikou Opilé povídky (1926) a Sloupky o studentech (1927).

Teprve pozdější návrat k slezskému venkovu za 2. světové války pozvedl úroveň Norovy tvorby k vrcholu. V románech Můj nepřítel osud (1941) a Tvář plná světla (1943) vystřídal někdejší autorovu zálibu v pudových postavách důraz na cílevědomé charaktery s pevnou vůlí a mravním odhodláním. Umělecky sestupnou tendencí se pak vyznačuje pozdější románová trilogie o osudech Slezska, která se začíná nástupem Henleinovy sudetoněmecké strany na Hlučínsku - Přišel den (1946), pokračuje zobrazením života na Opavsku, které bylo od republiky odtrženo mnichovským diktátem - Zmučená zem (1964), a završuje se osvobozením těžce zkoušené oblasti - Vichřice (1965).

Nor se prosadil také jako fejetonista a autor drobných próz. Ty nejzdařilejší vyšly pod názvem Putování na dluh (1927) a obsahují turistická pozorování, zážitky a dojmy z různých míst Čech a Francie podobně jako knížky z dalších zemí: Jugoslávie v letním slunci (1928) a Italské léto (1933). 

Ve 30. letech se Nor zaměřil na popularizační přednášky, z nichž vznikla i jeho informační brožura Moderní literatura československá (1934), dále výklad vlastní tvorby Jak vzniká literární dílo (1935) a portréty Jiřího Wolkera a Petra Bezruče. - Memoáry Život nebyl sen, psané v letech 1971-1974, jsou přes silnou subjektivnost pohledu cenným svědectvím nejen o autorově nelehké životní cestě, ale i obrazem doby a portrétem četných přátel (Karel Horský, Vojtěch Martínek, Josef Knap, František Lazecký).

Použitá literatura: